Když bylo Dušanovi 27 let, tak se jednoho březnového odpoledne ve chvíli změnil celý jeho život. Úraz, série operací, dlouhá léčba. Jejím výsledkem mělo být, že Dušan bude upoután na invalidní vozík. Ta slova „upoután“a „invalidní“ ale Dušan vymazal ze slovníku. K pohybu sice potřebuje vozík, ale žije plnohodnotným životem. Pracuje jako masér na OSVČ, sportuje, zasedá v šumperském zastupitelstvu a v sociální komisi. Ve volných chvílích posiluje a každý týden jezdí do Olomouce, kde trénuje pod odborným vedením Venduly Šebečkové. Je to obdivuhodné a příkladné i pro lidi bez hendikepu.
Před několika dny se Dušan vrátil ze dvou mezinárodních závodů. V Polské Bydhošti proběhlo mistrovství Polska a zároveň Grand Prix sportovců s hendikepem. Dušan obsadil 7. místo ve vrhu koulí 4kg, když ji vrhl do vzdálenosti 7,47m a stříbro získal v hodu oštěpem 600g za výkon 20,70m.
K dalšímu závodu pak odletěl do Montrealu v Kanadě na otevřené mistrovství Kanady. Výkony se mu podařilo ještě zlepšit a výsledkem byl bronz z vrhu koulí výkonem 7,77m a zlato z hodu oštěpem za výkon 22,17m.
Osobní rekordy má Dušan ještě o něco lepší 9,50 ve vrhu koulí a 26,70 v hodu oštěpem. V jejich zopakování ho v poslední době brzdí zdravotní problémy s ramenem a loktem, což jsou pro tyto disciplíny klíčové části těla.
Pokud by se někomu zdálo, že to je málo, může se posadit na židli a hodit nebo vrhnout nějakým předmětem. Je to opravdu umění.
Kdy jste se začal vážněji zabývat sportem?
Sportoval jsem ještě pře úrazem, věnoval jsem se řecko-římskému zápasu. Po úraze jsem začal nejdříve s plaváním, pracoval jsem v té době na krytém plaveckém bazénu. Pak jsem zkusil duatlon, což je plavání kombinované s jízdou na speciálním vozítku pro hendikepované sportovce. V této disciplíně jsem se dostal mezi tři nejlepší hendikepované sportovce roku v ČR. Postupně jsem přešel k atletice, která je nyní mým hlavním sportem.
Jste členem AK Olomouc, jezdíte tam také trénovat. V Šumperku nejsou pro Váš sport dobré podmínky?
V Olomouci se práci s hendikepovanými sportovci věnují velmi intenzivně. Vytvářejí mi výborné zázemí a podporu. Obrovskou práci pro hendikepované sportovce již dlouhá léta odvádí tým okolo Prof. Hany Válkové na Fakultě tělesné kultury, která zapojuje studenty tělovýchovných oborů a vychovává i trenéry a asistenty hendikepovaných sportovců. V Šumperku se věnuji téměř denně posilování a kondiční přípravě.
Jaké jsou Vaše budoucí sportovní plány?
Kromě běžného tréninku a závodění již delší dobu plánujeme větší projekt, který je ovšem i finančně trochu náročnější. Jezdil jsem v minulosti také na handbiku (kolo, kde se „šlape“ rukama), byl jsem ve dvacítce nejlepších závodníků na světě. Máme plán objet s kolegy Island. Moje trenérka by běžela a další kolegyně jela na koloběžce nebo na kole. Ten plán je velmi živý, chtěli bychom touto propagační akcí získat větší podporu pro hendikepované sportovce.
Jakým způsobem Vaše sportovní aktivity financujete? Jen samotné cestování na závody musí být finančně dosti náročné.
Na sport si především vydělávám sám. Provozuji vlastní živnost jako masér. Ale samozřejmě se na větších akcích neobejdu bez podpory sponzorů. Zde bych chtěl poděkovat Nemocnici Šumperk a.s., která mne již několikrát finančně podpořila v mém úsilí o dosažení co nejlepších výkonů, snažím se také propagaci města a ČR na mezinárodním poli.