Jaké je to spravovat tak širokou síť ambulancí?

Je to skutečně velká výzva. Mám na starosti nejen ordinace v šumperském okrese, ale také v Olomouci, což je dost logisticky náročné. Ale ta rozmanitost mě nesmírně baví. Je v tom spousta tvůrčí energie i zdravého adrenalinu. Jeden den řešíte provozní záležitosti na jednom místě, druhý den jste jinde. Mám na starost ambulance různých odborností, od pediatrie přes chirurgii, radiologii, gynekologii až po ORL a jednodenní chirurgii.

Mnoho manažerů má k sobě vrchní sestru, která mu dává ten odborný zdravotnický pohled. Vy si však odbornou i provozní stránku řídíte úplně sama. Je to výhoda?

Pro mě ano. Mám zdravotnické vzdělání v oboru dětská i všeobecná sestra a vystudovaný management, takže jsem takové „dva v jednom“. Díky této kombinaci přesně vím, co mohu po zaměstnancích na zdravotnických pozicích požadovat, znám jejich kompetence a legislativní požadavky. I když je to časově a organizačně náročné, zvláště pokud pracoviště nejsou na jednom místě, vyhovuje mi, že si vše po manažerské i odborné stránce řídím sama.

Co všechno tedy Vaše náplň práce provozní manažerky obnáší?

Zahrnuje to kompletní chod ambulancí od A do Z. Od zajištění technického a přístrojového vybavení přes vybavování ordinací inventářem, drobnější rekonstrukce a výmalby až po kompletní personalistiku. Organizuji vstupní pohovory nových zaměstnanců, připravuji podklady pro mzdy, řeším dovolené, preventivní prohlídky nebo BOZP. Velký důraz ale kladu i na odborný rozvoj personálu. Zdravotníci mají povinnost celoživotního vzdělávání, platí to i pro ambulantní provozy. Byla bych ráda, aby se náš personál dále vzdělával, aby se účastnil odborných seminářů a konferencí. Odbornost a znalost nejnovějších trendů a postupů se přímo odráží v kvalitě poskytované péče. Naše ambulance zajišťují první kontakt s pacientem a reprezentují tak celou skupinu MAPO. My svým přístupem a péčí určíme, jestli získáme důvěru pacienta a zda si pro následnou péči vybere naši nemocnici v Šumperku.

Jaké jsou Vaše cíle a plány do budoucna?

Snažím se vždy vycházet ze specifik konkrétní odbornosti. Mou snahou je nabízet ve spolupráci s porodnicí v Šumperku ambulantní předporodní kurzy v gynekologické ordinaci v Mohelnici. Dále bychom rádi zvýšili povědomí o našich ordinacích, připravujeme nové edukační materiály pro pacienty. Mým trvalým cílem je samozřejmě zajištění stabilního a plně vytíženého týmu lékařů a nelékařského zdravotnického personálu, který do práce chodí rád a s úsměvem.

Před příchodem do skupiny MAPO jste strávila více než 25 let na novorozeneckém oddělení Fakultní nemocnice Olomouc, z toho dlouho jako vrchní sestra. Co Vás k takové zásadní změně vedlo?

Ve Fakultní nemocnici jsem pracovala od roku 1987 a na novorozeneckém oddělení od roku 2001. Byla to dlouhá a krásná životní etapa. Začínala jsem jako sestra u lůžka, následně jsem se stala staniční sestrou a poté vrchní sestrou. Když pak dosavadní primář odešel z funkce, přirozeně došlo ke změnám ve vedení. Hlavně jsem ale sama vnitřně cítila, že po mnoha letech na jedné pozici potřebuji změnu. Neonatologii mám pořád v srdci, ale chtěla jsem si ještě vyzkoušet něco jiného. Nejdříve jsem si neuměla život bez neonatologie představit, ale již jsem si v sobě tuto kapitolu uzavřela a jsem v tuto chvíli opravdu spokojená.

Není těžké opustit jistotu státního zařízení a vrhnout se do nového prostředí?

Uspokojení z opuštění komfortní zóny je obohacující a doporučila bych to asi každému. Vnímám kolem sebe spoustu zdravotníků, kteří pracují ve stejném oboru na jednom místě hodně let a na nichž vidím počínající syndrom vyhoření. Mnozí si to ale nechtějí připustit nebo se bojí vybočit a udělat změnu. I já jsem měla obavy z nejistoty v novém prostředí a s novými kolegy. Ale když překonáte strach z neznáma, obrovsky vás to posune. Začátky pro mě byly těžké, musela jsem si zvyknout na jiné postupy, na jinou firemní strukturu, na jiný systém organizace práce. Občas jsem díky svému nasazení a přístupu trochu narážela.

V neonatologii za vámi zůstala obrovská stopa. Založila jste celostátní pracovní skupinu vrchních sester i tradiční setkání laktačních poradkyň...

Vždycky jsem si přála, aby ošetřovatelská péče nejen v neonatologii držela krok s nejnovějšími poznatky vědy založené na EBP, tedy praxi postavené na důkazech. Ráda inovuji a zlepšuji. Založila jsem proto pracovní skupinu vrchních sester při perinatologických centrech v ČR. Pravidelně jsme se scházely, sdílely zkušenosti a ve spolupráci s odborníky vytvářely klinicky doporučené postupy, které se následně přepracovaly do národních ošetřovatelských standardů a které jsou vydávány pod Ministerstvem zdravotnictví. V Olomouci jsem iniciovala každoroční setkání laktačních poradkyň, jehož tradici jsem loni úspěšně přenesla i do Nemocnice Šumperk. Setkání se zúčastnily i kolegyně z perinatologických center z Olomouce, Ostravy, Brna, Zlína. Propojení, spolupráce a výměna zkušeností velkých center s menšími regionálními pracovišti má podle mě velký význam. Poskytovaná péče se tímto sjednocuje a zkvalitňuje.

V listopadu jste za svůj přínos v neonatologii obdržela od organizace Nedoklubko prestižní cenu Purpurové srdce. Co pro Vás toto ocenění znamenalo?

Bylo to pro mě překrásné a dojemné uzavření jedné velké kapitoly. Cenu udělují kolegyně z oboru, takže si jí nesmírně vážím. Vnímám to jako poděkování za mou celoživotní práci. Manažerské pozice a vrchní sestry bývají často tak trochu ve stínu, hlavní pozornost zcela právem patří sestrám přímo u lůžka, které jsou v každodenním kontaktu s pacienty. O to více mě potěšilo, že někdo ocenil i tu mravenčí organizátorskou a zázemní práci, bez níž by špičková péče nemohla fungovat a která určuje směr, jímž se péče posune.

Jaký je Váš pohled na roli sester v dnešním zdravotnictví?

Dlouhodobě bojuji za rovnoprávnost mezi lékaři a nelékařskými profesemi. Moc bych si přála, aby byly sestry hrdé na své povolání. Doba, kdy byla sestra vnímána jen jako pasivní nástroj pro vykonávání ordinací lékaře, je pryč. Lékař léčí, sestra ošetřuje. To jsou dvě rovnocenné nádoby, které se doplňují a spolupracují ve prospěch pacienta. Měla jsem to štěstí pracovat s lékaři, kteří brali sestry jako partnery. A stejný respektující a otevřený přístup uplatňuji i ve své manažerské praxi.

Jaká je Vaše osobní manažerská filozofie při vedení lidí a týmu?

Už na studiích managementu nám vštěpovali zásadní věc: nejhorší manažer je ten, který si myslí, že je nejlepší, neumí delegovat a který vždy prosadí svoji vizi. Já se vždycky snažím vnímat a vyslechnout své podřízené, dát jim prostor vyjádřit názor a vzít si z jejich myšlenek to nejlepší. Musíte nechat své spolupracovníky být aktivní, a dokonce je nechat v něčem vyniknout a být lepší než samotný vedoucí pracovník. Protože jedině tím, že necháte své lidi růst, rostete společně s nimi. Říct, že všechno děláme nejlépe a žádné změny nepotřebujeme, je pro práci to nejhorší. A to zdaleka neplatí jen ve zdravotnictví.

Vaše práce vyžaduje obrovské nasazení. Jak nejraději vypnete a dobíjíte baterky?

Jelikož zaměstnávám hlavně hlavu, nejlépe se odreaguji pohybem. Ráda si jdu zacvičit, projet se na kole, zajdu si do přírody nebo cestuji. A opravdu se u toho snažím vypnout, vyčistit si hlavu a načerpat novou energii.