Pracuji jako recepční/ostraha v jedné olomoucké firmě. Můj příběh začal v listopadu roku 2023, kdy jsem byla na denní směně. Rozezněl se požární předpoplach, na který musím do minuty reagovat. Rozběhla jsem se k němu, ale na kluzké mramorové podlaze jsem upadla. Byl to poměrně těžký pád, který se ale naštěstí obešel bez nutnosti akutního ošetření lékařem. „Pouze“ mě začala bolet noha, na které se později samozřejmě objevila také modřina. Znáte to – modřina bolí, ale k lékaři s ní hned neběžíte. Prostě si vezmete prášek na bolest, namažete to a přečkáte. To jsem také udělala.

O pár dní později se u mě objevily potíže, o kterých by mě v životě nenapadlo, že by mohly s pádem souviset. Zadýchávala jsem se, po vyvinutí i slabé fyzické námahy mi trvalo delší dobu, než se můj dech zase zklidnil. Přisuzovala jsem to tehdy své vyšší váze, a ne příliš dobré fyzické kondici. Týden před Vánoci jsem dobíhala vlak, a když jsem se v něm posadila, musela jsem to rozdýchávat půl hodiny. Tehdy jsem si začala říkat: „Anežko, ty prostě musíš zhubnout!“ Na Vánoce si mého špatného dýchání začala všímat i rodina. Posílali mě k lékaři, ale já jsem je odbyla s tím, že po Vánocích začnu držet dietu a všechno bude zase v pořádku.

Dva dny před silvestrem jsem jela jako vždy z práce vlakem. Když jsem z něj vystoupila, ušla jsem ale jen 600 metrů, po kterých jsem byla tak vyčerpaná, že jsem nemohla dál. Nakonec jsem si řekla, že těch dalších 500 metrů domů prostě nedojdu, a zavolala si taxi. Tehdy mě řidič, který je zároveň můj známý, konečně přesvědčil, abych si zavolala záchranku. Svých 15 schodů k bytu jsem „lezla“ asi 15 minut, po kterých jsem se zády opřená o zeď sesunula na zem. Stihla jsem si ještě zavolat tu sanitku a pak jsem omdlela. Když přijeli, trochu se mi ulevilo. Přítomnost odborníků a uvědomění, že jsem v dobrých rukách, ve mně vyvolaly pocit bezpečí a většího klidu. Pomohli mi na křeslo. Udělali mi několik vyšetření, načež mi oznámili, že jsem hrozně vyčerpaná a potřebuji klid – což byla pravda, natož po 12hodinové směně. Dali mi injekci a pomohli mi se uložit do postele. Co mě moc mile překvapilo, bylo, že mi zapnuli televizi, podali nabíječku na telefon a než odešli, zkontrolovali mi celý byt – zda náhodou někde neteče voda nebo neuniká plyn. To bylo moc hezké.

Další den jsem byla ještě pořád unavená, odpočívala jsem, ale byl to takový normální den. V neděli na silvestra jsem vstala v 7 hodin ráno a šla jsem do sprchy. Když jsem vyšla ven osprchovaná, omdlela jsem. Díky Bohu, že jsem tenkrát neupadla hlavou na vanu či na umyvadlo, už bych tu nemusela být. Když jsem se probrala, zvládla jsem jen mírně zvednout hlavu a omdlela jsem znovu. Když jsem se probrala podruhé, konečně jsem si uvědomila, že je tu něco hodně špatně. Pokusila jsem se pomaličku vstát, ale jakmile jsem se postavila k zrcadlu, omdlela jsem potřetí. Po probuzení se mi velmi obtížně dýchalo. Začala jsem hledat telefon, protože jsem nemohla z hlavy dostat myšlenku, že si musím zavolat sanitku, jinak zemřu. Když jsem telefon našla a vytočila číslo záchranné služby, trvalo dlouho, než jsem ze sebe dostala informaci, že nemohu dýchat a potřebuji pomoc. Naštěstí paní na druhé straně telefonu byla velmi zkušená a hned mi rozuměla. Poslala sanitku, která u mě byla do pár minut. Než se tak stalo, dodala jsem si ještě odvahu a doplazila se ke vstupním dveřím, abych jim otevřela. Pak mám vše v mlze. Probrala jsem se vleže na zádech v obýváku, nohy nahoře. Nade mnou se skláněl pan doktor, měřil mi tlak a říkal: „Ležte, vůbec se nehýbejte.“ Pan řidič přinesl kyslíkovou masku, kterou mi hned nasadili. Zavolali sanitní vůz (přijeli totiž osobním autem, které bylo nejblíže) a informovali mě, že musím okamžitě do nemocnice. Tam jsem jela hned na příjem, i když bylo ten den poměrně plno. Veškerý personál byl na mě moc milý, říkali mi, že jsem hrozně bledá a ať hlavně ležím. Odebrali mi krev a okamžitě mě poslali na magnetickou rezonanci, kde zjistili, že mám oboustrannou plicní embolii. Převezli mě na pokoj, píchli mi lék na ředění krve a vše mi vysvětlili. Měla jsem zakázáno vstávat a také si pamatuji, že jsem nemohla pít nic s bublinkami.

Druhý den za mnou na pokoj přišel pan primář Tibitanzl, který mi znovu detailně vše vysvětlil. „Sakra, takže já jsem o kousek unikla smrti,“ dostala jsem ze sebe. Pan primář přitakal. Sednul si ke mně – ten přístup mimochodem opravdu oceňuji, když ode mě někdo stojí dva metry daleko a dívá se na mě z vrchu, není to moc příjemné – chytil mě za ruku a řekl, že to zvládneme. Dlouho jsme si povídali, chtěl vědět, jestli jsem měla v poslední době nějaký úraz, s čím se léčím a podobně. Vysvětlil mi, že moje problémy nebyly způsobené špatnou fyzičkou, ale ucpanými cévami. Po vyšetření nohou našli ložisko sraženiny pod kolenem v hlubokých žilách, tam, kde jsem měla modřinu po pádu. Okamžitě mi nohu stáhli a pravidelně převazovali.

Několik následujících dní jsem musela jen ležet. Chápala jsem ale, v jakém stavu jsem, a vše jsem dodržovala. Na začátku ledna mě pustili domů. Přijela si pro mě sestra, která si mě vzala na 14 dnů k sobě, protože jinak žiju sama. Měla jsem u ní veškerou péči, krásně se o mě starala, jezdily mě k ní navštěvovat i neteře.

Po několika týdnech jsem měla nařízené procházky, hodně pít, dávat na sebe pozor. Byla jsem hodná a vše jsem dodržovala, a tak se stalo, že jsem v pořádku. Na první kontrole pan primář ještě nebyl spokojený, ale říkal, že vidí pokrok. Poslal mě také na hematologii, kde mi paní primářka Jehlíková zjistila, že mám velmi vysokou srážlivost krve. Dostala jsem léky a kartičku do peněženky, kterou se musím prokazovat. Tehdy jsem se také dozvěděla, že je přílišná srážlivost krve dědičná, a tak jsem začala pátrat. Zjistila jsem, že moje maminka také bere léky na ředění krve, ale nikdy mi to neřekla. Lékaře totiž příliš nenavštěvuje, a dokonce původně ani nevěděla, na co léky jsou. Proto chci na všechny čtenáře apelovat, aby v rodině komunikovali, zjišťovali a předávali si anamnézy. Kdybych na začátku věděla, že touto nemocí trpím, možná bychom vše podchytili včas.

Chci moc poděkovat všem záchranářům a zdravotníkům, se kterými jsem se setkala. Smekám před nimi, jak se snažili najít příčinu mých problémů, díky nim jsem dnes v pořádku a mohu naplno žít. Změnilo se toho v mém životě mnoho. Neřeším už blbosti, dávám na sebe pozor, jsem ráda, že jsem tady. Stále chodím na procházky, hodně piju, snažím se i zhubnout. Do práce jsem se vrátila v polovině února, vyšli mi tam vstříc a nedělám už noční ani víkendy. Všichni mě podporují.

Věřte mi, když vás nabádám: choďte na pravidelné prohlídky. Když vás něco bolí nebo se vám špatně dýchá, jděte k lékaři. Protože to není sranda. Já jsem ale důkazem, že je možné se dostat i z opravdu vážného stavu.