Pane primáři, jaký profesní a životní vítr Vás zavál na primariát oddělení ARIP?

Prošel jsem celou řadu pracovišť. Na každém byla práce zajímavá něčím jiným a z každého jsem si odnesl nějakou pozitivní zkušenost. Pracoval jsem v Košicích, odkud také pocházím. Postupně jsem prošel pracovně nemocnicemi v Rýmařově, Bruntále v Krnově a ve Šternberku. Zkušenosti mám také z Přerova a Prostějova. Když jsem dostal nabídku ze Šumperka, dlouhé měsíce jsem ji zvažoval. Byl jsem potěšen nabídkou práce na plný úvazek a cítil jsem v ní pozitivní motivaci, kterou ke své práci bezpodmínečně potřebuji. Je něco jiného pracovat stabilně na jednom místě nebo střídat služby v různých nemocnicích. Oddělení ARIP má v každé nemocnici dva životy. Ten víkendový a v běžném týdnu.  Víkendový provoz jsem již znal z předchozích let, kdy jsem v Nemocnici Šumperk sloužil. Teď jsem převzal odpovědnost za kompletní provoz oddělení a je to pro mě silná pozitivní motivace.

Jak probíhala Vaše aklimatizace?

No…Myslím, že jsem mezi lékaři tak trochu „exot“ a možná mám jiné postoje, názory a postupy. Právě to ale může být pro oddělení ARIP přínosné. Nový vítr a nové postupy nebo nasměrování. Na prvním místě je pro mě psychické pohoda. Pak je teprve výkon. Ale aby mi bylo dobře porozuměno. Předpokládám samozřejmě odbornou způsobilost svých spolupracovníků a jejich pracovní nasazení, ale bez pohody a dobré atmosféry na pracovišti si kvalitní výkon v tak náročném oboru nedovedu představit. Víte, osobně považuji za velmi důležité vykonávat primariát na plný úvazek. Chci být svým kolegům k dispozici v každém okamžiku. Myslím, že je dobré vytvořit atmosféru, kterou by mohli moji spolupracovníci cítit tak trochu jako „bacha, je tu vedení“ ale zároveň také jako „super, je tu vedení“.

Proč jste si vybral právě tento náročný obor?

Chcete tu historku opravdu slyšet? Původně jsem plánoval kariéru internisty. V posledním ročníku studia medicíny jsem se na Prvního máje oženil a bydleli jsme u tchýně v Košicích. Ona byla zdatná a vášnivá houbařka. O měsíc později nasbírala koš bedel a udělala z nich řízky. Jenže některá z těch hub nebyla bedla, ale mochomůrka zelená. Udělalo se mi zle a také jsem hned věděl, že je zle. Na urgentní příjem jsem jel na kole, auto jsem nevlastnil a záchrannou službu jsem nechtěl otravovat. Po cestě jsem, jak jinak, než zvracel. Na příjmu po mně chtěli vzorek toho, co ze mě vyšlo, tak jsem jim popsal cestu, kudy jsem jel. Ale nebylo třeba, nakonec se podařilo i z toho zbytku, co jsem měl v žaludku zjistit otravu houbami. Tři dny jsem strávil na dialýze a celkem šest dnů na ARO (anesteziologicko-resuscitační oddělení) a měsíc na interně. Když jsem si pak porovnal svoji zkušenost pacienta a práci na obou pracovištích, vyšla mi z toho jednoznačně intenzivní péče a své záměry stát se internistou jsem opustil.

Dá se říct, jaký profil má typický pacient na oddělení ARIP? Nebo je mezi pacienty velká různost?

V poslední době musíme řešit často teatrální sebevraždy. Lidé neumí vyřešit konflikty normální cestou. Kompenzují je buď značnou dávkou alkoholu, vezmou si pár prášků nebo poškrábou předloktí. Na životě je to neohrozí, ale u nás je musíme ošetřit na lůžku s denními náklady v desítkách tisíc korun.  Musím na tomto místě zmínit, že psychických poruch ve společnosti přibývá, proto přibývá i počet sebevražd a tento stav dávám částečně za vinu i dnešní „pandemické době“. Typický pacient, který potřebuje intenzivní péči se také liší podle regionu. V Krnově to jsou bývalí horníci s dýchacími potížemi, v Šumperku je typickým pacientem muž alkoholik s úrazem hlavy.

Staráte se o pacienty, kteří se pohybují na hraně mezi životem a smrtí. Jaký je Váš názor na závažný lékařsko–etický problém, na eutanazii, tedy dobrovolný odchod člověka ze světa na základě vlastního rozhodnutí.

Jako lékař mám lidi léčit a vracet zpět do života. Nejsem příznivcem eutanazie a za sebe říkám spíše ne. Smrt by měla být přirozená. Medicína umí udělat hezký konec života. Nedokážu se ztotožnit s představou, že člověk řekne, že už mu život nemá co dát a rozhodne se podstoupit eutanazii. Právě poslední měsíce života mohou být pro člověka i jeho okolí velkým obohacením. Lidé si mohou říct věci, ke kterým nenašli do té doby odvahu, mohou se smířit se životem i s lidmi.  Zcela však chápu, že se někdo rozhodne ukončit léčbu v naprosto beznadějné situaci. Pak dojde na tlumení bolesti a zajištění klidného a důstojného odchodu za pomoci lékařské péče. Pokud je to možné, tak nejlépe v okruhu svých blízkých.  Ale formou řízené sebevraždy by to být nemělo.

Technika v medicíně, vývoj, výzkum a medicína samotná jdou rychle dopředu. Jak se proměnila práce lékaře ve Vašem oboru?

Vývoj je tak rychlý, že je umění držet krok. Doba bývalých „pánů doktorů“, kteří dokázali určit diagnózu ještě když pacient stál mezi dveřmi, skončila. Do popředí se dostávají sofistikované přístrojové metody, lékaře začíná nahrazovat umělá inteligence, na vše se vytváří šablony a doporučené postupy. Blíží se doba, kdy lidský faktor v tom pravém smyslu slova ustoupí v medicíně do pozadí. O diagnóze a způsobu léčby rozhodnou technologie a lékař bude vykonávat servis podle toho, co mu bude sděleno jako výsledek. Medicína zvolna přestává být uměním, začíná být šablonovitá. S tradiční léčbou odchází selský lékařský rozum a je potlačováno osobní rozhodnutí. Je to obrovská, hodně rychlá a nevratná změna. Tento vývoj má také vliv na osobnostní přístup a angažovanost lékaře. Nová generace zdravotníků už nebude mít motivaci silného poslání, bude brát oblast medicíny jako práci, která se dělá pro peníze.

Jak se změnil provoz oddělení v souvislosti s nemocí COVID-19 a v současnosti s její druhou vlnou, jaký je Váš názor?

Onemocnění s názvem COVID-19 je výzva nejenom pro medicínu, ale také pro společnost. Přál bych si, aby se jednou zvedla „koronavirová opona“ a dozvěděli jsme se všechny souvislosti a motivace. V současné době jsme tímto tématem zahlceni natolik, že přestáváme vnímat jiná, často závažnější témata jak z oblasti medicíny, tak i běžného života. Lidé umírají také na jiné nemoci, a zvláště lidi ve vysokém věku může tvrdě zasáhnout zpřetrhání sociálních vazeb nebo odsouvání medicinského řešení jejích dalších zdravotních potíží. Pokud se týká našeho oddělení, jsme samozřejmě připraveni pomoci lidem s COVID-19 jako každému, kdo naši pomoc potřebuje, za přísných opatření proti šíření této infekce. Mně osobně současná pandemie otevřela v něčem oči. Uvědomil jsem si, že žijeme čím dál, tím více konzumním způsobem, kdy nabýváme pocit, že vše si můžeme včetně zdraví koupit. A když nám to zdraví, třeba i v souvislosti s infekcí novým koronavirem dochází, čekáme, že nás zdravotnický systém „opraví“ a vyléčí. A přitom je všeobecně uznávaným faktem, že 85 % našeho zdravotního stavu záleží na nás, včetně způsobu myšlení a životosprávy, a až zbylých 15 % je v rukách zdravotních systémů. Proto věřím, že alespoň podstatná část lidí otevře oči a udělá nějaké změny ve svém životě, včetně schopnosti kritického uvažování a používání selského rozumu. Je to na dlouhou diskuzi, pojďme k další otázce.

Být primářem oddělení ARIP musí být náročná a vyčerpávající práce. Jak si pracovní vypětí kompenzujete?

Ve chvíli, kdy opouštím areál nemocnice, nechávám pracovní problémy za sebou. Trvalo mi patnáct let, než jsem se to naučil a přestal aktivně přemýšlet nad prací. Myslím, že je to nutné k tomu, aby si lékař odpočinul a mohl nastoupit na další směnu s plným nasazením. A také mám dobrého koníčka, nebo spíše silného koně. Tím je fotografování, zejména portrétů, kterému se ve volném čase věnuji. Jsem amatér se slušným fotografickým vybavením. Také jsem se zúčastnil zajímavých kurzů, jeden z nich vedl fotograf světového jména Robert Vano. Je to skvělá relaxace. Fotka má mít příběh a duši, když má alespoň jedno, je krásna a když obojí, tak je dokonalá.