Jmenuji se Rostyslav Hurnyk, je mi 55 let a pracuji jako výrobce a montér plastových oken. Jsem zvyklý na pohyb, moje práce není žádné sezení za stolem – a možná právě to mi nakonec zachránilo život.

Všechno začalo poměrně nenápadně. Zhoršené dýchání, zvýšená teplota – vypadalo to jako obyčejné nachlazení. V úterý jsem šel ke svému praktickému lékaři, který mě poslal na rentgen plic. Výsledky měly přijít v pondělí. Jenže do pondělka jsem už doma nevydržel… Manželka byla celý týden na návštěvě u své rodiny, a tak mě přišel v sobotu zkontrolovat kamarád. V tu chvíli už jsem na tom byl dost špatně – slabý, zadýchaný, prostě šlo poznat, že něco není v pořádku. Kamarád zavolal sanitku. Záchranáři mi dali kyslíkovou masku a změřili saturaci – měla jen 20 %. Ani si nepamatuji, jak mě vezli do Fakultní nemocnice v Olomouci. A už vůbec ne přijetí na jednotku intenzivní péče.

Na JIP mě připojili na mimotělní oběh. Měl jsem chřipku typu A, která napadla plíce, a k tomu mi selhávaly ledviny. Nemohl jsem dýchat sám, takže mi museli udělat tracheostomii. Dva týdny jsem byl v umělém spánku a žil vlastně jen díky přístrojům.

Když mě po dvou týdnech začali probouzet, nechali moji ženu, aby mi přinesla fotografie rodiny. Nalepila mi je na stěnu. Když jsem se probudil, první, co jsem viděl, byla moje manželka. Seděla u mě, držela mě za ruku a říkala: „Neboj, jsem u tebe.“ A pak jsem viděl právě ty fotky – moji ženu, syna, snachu a malou vnučku. To mi dalo sílu bojovat – rodina. Bez ní bych to nezvládl. Po probuzení jsem nemohl mluvit a dokonce ani psát. S manželkou jsme se proto pokoušeli komunikovat pomocí tabulky s písmenky. Bylo to těžké období.

Po nějaké době jsem si přál, aby mě převezli do šumperské nemocnice – bydlíme poblíž, takže by za mnou manželka mohla jezdit častěji. Přesun se podařil a já jsem se ocitl na oddělení následné intenzivní péče v Nemocnici Šumperk, kde jsem byl více než měsíc.

Zdravotníci mi několikrát řekli, že jsem „utekl hrobníkovi z lopaty“. Že se diví, jak jsem se z toho dobře dostal. A že kdybych neměl fyzicky zdatné tělo, nejspíš by to dopadlo jinak. Já nepiju, nekouřím a moje práce mě udržuje v kondici. Možná i proto jsem se ve čtvrtek a v pátek ještě pohyboval v práci, i když už se mi třeba hůř dýchalo. Ale nic, co by člověk hned považoval za vážné.

Začal jsem rehabilitovat. Nejprve jsem chodil uvnitř po oddělení s chodítkem, protože ven by to tehdy – v březnu – kvůli chladnému počasí a mým plicím nebylo vhodné. Po propuštění mě ještě měsíc navštěvovaly sestřičky z domácí péče MAPO home care. Pomáhaly mi s léčbou dekubitů na nohách, rehabilitací i konzultací ohledně tlaku. Jezdily ob den, a já za to moc děkuji.

Stále beru léky, občas se zadýchávám, kolísá mi tlak a musím nosit stahovací punčochy. Lékaři říkali, že potrvá přibližně půl roku, než se tělo úplně vzpamatuje. Ale já už vím, že to zvládnu.

Chtěl bych moc poděkovat všem, kdo mi pomohli. Záchranné službě, která mě odvezla do FN Olomouc, lékařům a sestrám jak v Olomouci, tak u nás v Šumperku. Měl jsem štěstí na úžasný personál – velmi rád bych jmenovitě poděkoval vedoucí sestře Minářové, panu primáři Čiklovi, ale i všem ostatním, se kterými jsem se setkal. Byli nejen odborníci, ale i lidsky velmi vstřícní, milí, pořád se usmívali, a i když mi bylo nejhůř, neustále mi opakovali, že to bude dobré.

Po ukončení hospitalizace jsem se do nemocnice vrátil – tentokrát už jen na návštěvu. Chtěl jsem se podívat na všechny, kdo mi zachránili život, a poděkovat jim osobně.