Jaká životní cesta Vás vedla k volbě lékařského povolání? Jak vzpomínáte na dobu studií?

Na první pohled se to zdá být jednoduché. Tatínek pracoval jako gynekolog v nemocnici ve Šternberku a maminka jako zdravotní sestra v Olomouci. Ale moje rozhodnutí pro medicínu uzrálo až v průběhu studia na šternberském gymnáziu. Navštěvoval jsem občas otce v práci, rozhlížel se kolem sebe. Lékařské prostředí mě zaujalo a rozhodl jsem se pro medicínu. Na studia v Olomouci vzpomínám velmi rád. Měli jsme ve studijním kruhu prima partu. V průběhu studia jsme však byli součástí jednoho z tehdejších experimentů, díky kterému jsme se na stážích moc nepotkali se všeobecnou chirurgií, jejich obsah byl orientován jinak. K té klasické jsem se pořádně dostal až při práci o prázdninách a pak v šestém ročníku. Jezdil jsem do Šternberka. Dostat se k reálné práci jako mladý chirurg ve fakultní nemocnici bylo obtížné, v tomto ohledu byly menší nemocnice lepší.

Vaše generace musela ještě po ukončení studia odevzdat rok vojenské základní služby vlasti. To si dnes už nikdo neumí přestavit. Kde jste ji absolvoval?

Doktoři to měli naštěstí o něco snadnější, v drtivé většině se mohli věnovat profesi i v rámci vojny. Já jsem narukoval do Benešova, ale protože to byl takzvaně „bojový útvar“, tak jsem strávil třetinu času na Šumavě ve vojenském prostoru Boletice. Příroda tam byla krásná. Na útvaru jsem byl v podstatě praktickým lékařem na ošetřovně s padesáti lůžky a řešil všechno, co bylo třeba. Mnohdy to ale byla přehlídka promarněného času.

Říká se, že každý student medicíny chce být buď chirurgem nebo porodníkem. Co u Vás rozhodlo pro první variantu?

Rozhodnutí ve mně uzrálo při stážích na chirurgii ve Šternberku. Měl jsem možnost pracovat po boku skvělého traumatologa, byl to nadšenec ve svém oboru a dokázal strhnout příkladem. Strávil jsem hodně času v odborných ambulancích a zjistil, že právě tohle chci dělat. Zřejmě jsem se trefil, protože mě to baví dodnes.

Většina absolventů medicíny se snaží uplatnit ve fakultních nemocnicích. Kudy vedla cesta rodilého Olomoučana do šumperského zdravotnictví?

Je pravda, že většina studentů chce zůstat ve velkých městech. Ale v době, kdy jsem končil studium, nebylo reálné, abych se do „fakultky“ dostal. Chtěl jsem do Šternberka, ale tenkrát se vše řešilo centrálně a v celém okrese Olomouc nebylo volné místo. Hledal jsem tedy co nejblíže kolem a zakotvil v Šumperku. Tady jsem se oženil, založil rodinu a od té doby spokojeně žiji celý život.

Jak vzpomínáte na první kroky začínajícího chirurga v šumperské nemocnici?

Pamatuji si přesně, jak jsem stál první den v přízemí staré chirurgie v bílém oblečku a potkal jsem pána s brýlemi. „Ty seš ten novej?“ ptal se mě. „Já jsem Kratochvíl, zástupce primáře, a nemám na tebe čas. Běž na pokoj číslo jedna, ten bude tvůj.“ Říkal jsem si, jak jsou na mě hodní, jenom jeden pokojíček budu mít na starost. Pak jsem otevřel dveře a tam leželo šestnáct chlapů! Ale to vůbec nevadilo, byla nás velká „tlupa“ mladých doktorů a byli jsme nadšení pro obor, rád na začátky vzpomínám.

Prošel jste mnohaletou praxí chirurga. Dnes jste primářem urgentního příjmu. Můžete porovnat zdravotnictví v době Vašeho nástupu a dnes?

Je to obrovská změna. Čtyřicet let ve zdravotnictví je neuvěřitelný skok. Nastoupil jsem v srpnu 1985. Od té doby se změnily metody i vybavení. Máme nové operační metody, diametrálně jiné je také vybavení operačních sálů. Ťukali jsme tehdy do psacích strojů, dnes jsme napojeni na počítačové sítě, ale to je to nejmenší. Když jsem nastoupil, měli jsme pro stanovení diagnózy k dispozici jen rentgen a laboratoře. Z dnešního pohledu to ale hodnotím plusově. Museli jsme o to více používat hlavu a ruce. Velký pokrok přišel s ultrazvukem a později s CT. Vyšetření na CT se tehdy zvažovalo a používalo zcela výjimečně, v současnosti se tím řeší i diagnóza slepého střeva. Za samozřejmost považujeme dnes magnetickou rezonanci, roboty při operacích a mnoho dalších vymožeností, o kterých jsme na počátku kariéry neměli ani představu. Díky tomuto vývoji se ale lékař stává věčným studentem, pokud chce se současnou medicínou udržet krok.

Jak se vyvíjí zájem o chirurgii ve srovnání s dobou Vašich začátků?

Když jsem končil studia, byla klasická chirurgie nejvyšší prestiž. Dnes mám dojem, že zájem spíše upadá a absolventi se orientují na menší obory, kde přece jenom není tolik odpovědnosti a stresujících situací. Možná překvapivě najdeme v našem oboru ve srovnání s minulostí více žen. Pokud dobře počítám, tak dnes máme na chirurgii pět kolegyň.

Pavilon C, ve kterém je dnes urgentní příjem, Vaše hlavní pracoviště, projde v příštích letech velkou rekonstrukcí. Jaký dopad to bude mít na práci lékařů, sester a pacientů?

Pavilon C je srdcem nemocnice. Kolem příjmového okénka projde devadesát tisíc pacientů za rok. Je zde kompletní rentgen, operační sály, centrální sterilizace, ambulance. To vše musí být funkční i v době rekonstrukce. Budeme se snažit, aby byly dopady co nejmenší, ale čeká nás náročná doba. V tuto chvíli už se začíná připravovat výstavba zcela nového rehabilitačního pavilonu. Až se do něj oddělení přestěhuje, přesuneme urgentní příjem do jeho stávajících prostor. A pak začne v etapách rekonstrukce celého „céčka“. Ordinace, operační sály, sterilizace. Nejnáročnějším úkolem je však zachování provozu tak, aby dopad na pacienty byl co nejmenší, to je naším hlavním cílem. A pak také zachování výkonů pro udržitelné financování nemocnice, neboť jiné podstatné příjmy naše nemocnice nemá. Žádné provozní dotace, které by nahradily případné výpadky výkonů, pro nás neexistují. Pevně věřím, že to zvládneme. Rekonstrukce bude trvat několik let, ale výsledek pro nás všechny bude stát za to.

Když se ohlédnete za svým profesním životem, co Vám medicína dala a co případně vzala?

Dala mi přes čtyřicet let naplněného a smysluplného pracovního života. Zažil jsem s ní krásné i těžké chvíle. Dala mi mnoho setkání s lidmi, která jsou vždy něčím zajímavá. S tím, co je v medicíně obtížné, se musíme jako lékaři umět vyrovnat. Vzala mi spoustu času. Pro moji generaci byla nemocnice jako druhý domov. S nadsázkou mohu říci, že jsem možná strávil více času v nemocnici než doma. To samozřejmě poněkud okrádá o čas naše nejbližší, ale rodina chirurga s tím musí počítat a přizpůsobit se tomu. Tak to alespoň vždy bylo. Když přijde chirurg domů, tak moc nemluví. Má v hlavě pacienty, operace a doma na něj padne únava. Všechny rodiny chirurgů by zasloužily zvláštní cenu za trpělivost a pochopení.

Co byste v českém zdravotnictví změnil, kdybyste měl tu moc?

Zdravotnictví, stejně jako mnohé jiné obory u nás, doplácí na roztříštěnost. Příliš mnoho příliš malých by se to dalo nazvat. Za nezbytné považuji stanovení základní sítě zdravotnických zařízení, několik akutních zařízení na pár kilometrech čtverečních není únosný stav. V celkovém součtu máme vysoký počet akutních lůžek, na nichž jsou pacienti, kteří mají být již v jiném druhu péče, a to je drahé. Dnešní léčba směřuje k vyřešení problému v jednom dni, je-li pobyt na lůžku nutný, tak minimální dobu. Když jsem na chirurgii nastoupil, měla 120 lůžek, dnes jich máme 33. Rozhodně bych zvedl poplatek na pohotovosti nejméně na pět set korun. Dnes jsme svědky nadužívání až zneužívání, což přetěžuje personál a vede ke zcela zbytečné nervozitě a frustraci na obou stranách, často i ke konfliktním situacím. Není divu, když si lidé chodí mnohdy v noci na pohotovost řešit banality, které patří do běžných denních ambulancí. Pomohlo by také vrátit přiměřený poplatek za hospitalizační den. Pobyt v nemocnici zdarma vede často k tomu, že si lidé pletou akutní nemocniční lůžko se zcela jiným zařízením a pobývají na něm neúnosně dlouhou dobu.

Jak relaxuje chirurg a primář ve volném čase, aby si sám udržel zdraví a chuť do práce po dobu více než čtyřiceti let?

Jednoduše musím dělat také úplně jiné věci. Hodně času mi zabere práce kolem domu. Pak samozřejmě sport, kultura, knížky. A občas společná setkání s přáteli a známými. Všechno, co v sobě nese odreagování a relaxaci.