Adéla byla sportovkyní od malička. Se svou sestrou, dvojčetem Vendulou, v jejich 12 letech vynikaly v šumperském oddílu gymnastiky natolik, že se s nimi maminka rozhodla přestěhovat do Prahy, kde měly k dispozici to nejlepší možné zázemí. A vyplatilo se. Po mezinárodních úspěších v gymnastice a parkouru se Adéla vydala na dráhu akrobatických skoků na lyžích (aerials), ve kterých letos také poprvé reprezentovala Českou republiku na olympijských hrách v Itálii. Kromě toho, že je talentovaná sportovkyně, je Adéla také nadšená kaskadérka. Díky tomu se účastnila například natáčení seriálu The Wheel of time v Maroku. A v neposlední řadě je také studentkou navazujícího magisterského studia na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy.

Narodila jste se v Šumperku, ale od svých 12 let žijete v Praze. Kde se cítíte více jako doma?

Doma se více cítím tady, v Šumperku. Miluju tu přírodu, Jeseníky jsou pro mě pořád domov. A navíc tu mám i celou rodinu, za kterou vždycky ráda přijedu. Praha je skvělá, je tam spousta příležitostí, ale čím jsem starší, tím radši se vracím na Moravu. Bohužel zároveň čím jsem starší, tím méně mám možností sem přijet, protože povinností je stále více a času stále méně.

Pamatujete si, kdy jste si poprvé uvědomila, že jste ve sportu opravdu dobrá?

Společně se sestrou jsme od malička dělaly gymnastiku a už tehdy bylo vidět, že jsme na pohyb talentované. Tělocvična byla naše přirozené prostředí, kde jsme mohly být hlavou dolů nebo dělat salta. Cítila jsem se v tom dobře. Všichni nás vždy chválili, jak jsme šikovné, takže nám docházelo, že jsme asi opravdu dobré. A zároveň nás to bavilo, takže docházelo k progresu.

Nedávno jste opustila parkourovou kariéru, ve které jste byla velmi úspěšná, a přešla jste k akrobatickému lyžování. Co Vás k tomu vedlo?

V parkouru jsem závodila pro radost a tréninky pro mě byly poměrně snadné. Ve své pětileté parkourové kariéře jsem totiž hodně čerpala z gymnastiky, kterou jsem dělala od malička. Z let neskutečné dřiny v tělocvičně. Trénovala jsem pro zábavu, aby mě to bavilo, ale díky té gymnastické průpravě jsem se mohla porovnávat s těmi nejlepšími. Stále mě to baví, občas si jdu jen tak zaskákat, ale nevidím v tom už pro sebe takovou budoucnost. Zato aerials mě chytlo. Baví mě na tom, že je to adrenalinový sport, že člověk vyletí do ohromné výšky a co je schopný za tu dobu tam udělat. Vidím v tom větší potenciál a chci se zlepšovat. Dalo by se říct, že v parkouru jsem se umisťovala na předních příčkách bez větší námahy, kdežto v aerials vidím tu cestu, kterou budu muset ujít, a těším se na ni. Budu muset makat a zlepšovat se, abych se jednou mohla vyrovnat těm nejlepším.

Co se Vám honí hlavou na můstku před tím, než skočíte?

Záleží, jestli je to závodní, nebo tréninkový skok. Aleš nás učí, že závod je trénink, že nad tím nesmíme přemýšlet jinak. Zatím ale nejsem na takové úrovni, abych to tak vnímala. Závod je závod. Jsem nervóznější, nedokážu se oprostit od toho, že jsem na závodě, ale snažím se. Každopádně, ať už je to závod, nebo trénink, vždy tam probíhá nějaká vizualizace skoku. Přehraji si ho v hlavě a řeknu si: „Hlavně odvážně.“ Protože jakmile má člověk strach nebo jde s menším odhodláním, může to pokazit.

Jaké to je být na olympiádě?

Skvělé. Fakt dobrý pocit. Je to největší soutěž, jaké se sportovec může zúčastnit, a zároveň obrovská čest reprezentovat svoji zemi. Nejvíce se mi na tom líbila ta hrdost rodiny. Když jsem stála na můstku a viděla dole mamku, taťku a ségru, málem mi ukápla slza, jak mi fandili. Oba rodiče tomu obětovali hodně, abych se dostala tam, kde jsem.

Panuje na takové soutěži mezi sportovci spíše podporující nebo konkurenční atmosféra?

Hodně záleží na disciplíně. Aerials je poměrně přátelské prostředí. Jsou tam lidé, u kterých je vidět, že vám to přejí. Myslím si, že je to i tím, že je to adrenalinový, dá se říct trochu rizikový sport. Každopádně jsem pořád nováček, mám za sebou třetí sezónu a ještě do toho úplně nevidím. Avšak doufám, že se v tom nepletu.

S jakými pocity jste se vrátila z olympiády domů?

Moc jsem si to užila. Byla to olympiáda! Přijela mě podpořit moje rodina, byla jsem tam s těmi nejlepšími z nejlepších. Bohužel mi ani jeden ze dvou kvalifikačních skoků nevyšel. U aerials je zásadní, aby člověk doskočil na nohy, ale já jsem u obou spadla. Ale jela jsem tam s tím, užít si tu olympijskou atmosféru a nasbírat zkušenosti. A to se povedlo. Příště tam chci jet s nějakými ambicemi, třeba dostat se do TOP 10. Taky bych si moc přála, abychom se na příští olympiádu kvalifikovaly se sestrou obě.

Jak se Vám trénuje pod vedením olympijského vítěze Aleše Valenty?

Je to super. Ne proto, že je to olympijský vítěz, ale proto, že je skvělý člověk. Má nám co předat nejen po sportovní, ale i po lidské stránce. Motivuje nás tím správným způsobem. Je spíše přátelský než přísný, ale zároveň má přirozenou autoritu, a když něco řekne, tak to platí. Dává nám zpětnou vazbu, konkrétní rady a tipy co změnit, abychom se zlepšovali. Za svoji sportovní kariéru to mám s kým srovnávat, a o to více si ho vážím.

Máte v hlavě nějakou radu, kterou Vám Aleš dal?

Jak jsem již zmiňovala, Aleš nám vždycky říká, že „závod je trénink“. Všechny v týmu nás vede k tomu, že se nemáme snažit závodit, ale soustředit se sami na sebe. Říká, že člověk nejede na olympiádu „rozdrtit“ soupeře a vyhrát zlatou medaili, ale skočit co nejlépe dokáže.

Co je pro Vás, kromě tréninků, zásadní pro udržení kondice?

Jako sportovec potřebuji mít dost energie a síly, takže se soustředím na to, abych měla ve stravě zastoupené všechny důležité živiny: bílkoviny, sacharidy i tuky. Snažím se nejíst „blbosti“. Dortík po tréninku si ale někdy dopřeji, když na něj mám opravdu chuť. Dbám také na regeneraci, protože trénink + regenerace = výkon. A nezapomínám ani na kompenzační cvičení.

Minulý rok uspořádala naše nemocnice ve spolupráci s MAPO academy besedu s Alešem Valentou. Kdybychom udělali za 20 let besedu s Adélou Měrkovou, jak byste si přála, abychom Vás představili?

Ráda bych především motivovala lidi ke sportu. Přála bych si, aby se vědělo, že jsem tvrdě makala a měla úspěch. Ale čím jsem starší, tím víc mi dochází, že to není o sbírání medailí, ale o tom se hýbat a mít z toho radost. Mým přáním je, aby ve mně lidé viděli motivaci se hýbat a dělat to, co je baví.

Chtěla bych být podobná Alešovi, který nebyl celý život „jenom“ sportovec. Dokázal se prosadit v různých oblastech, je to „multifunkční“ člověk. Pro mě je velkým vzorem nejen ve sportu. Velkou motivací je pro mě také Hanička Dvorská. Kaskadérka, které je už nějakých pětašedesát let a stále je aktivní. Měla jsem tu čest s ní natáčet, má skvělou energii. Je to celoživotní sportovkyně, rozdává radost lidem nejen skrze sport, ale i svým způsobem komunikace. Takže bych chtěla být trošku i jako Hanička a rozdávat dobrou energii.

Zkrátka bych chtěla být dobrý sportovec, dobrá kaskadérka. Mým snem je být součástí Cirque du Soleil a podílet se na nějakém super představení. A ta zlatá medaile by taky nebyla k zahození (smích).

Máte na závěr nějaký vzkaz pro naše čtenáře?

Aby dělali to, co je baví a v čem vidí smysl. Já jsem vždycky věděla, že mám budoucnost ve sportu a že ho chci dělat. V tréninku a pohybu obecně vidím obrovský smysl, a proto to dělám, i když se mi třeba nechce, a jdu si za tím zuby nehty, přes všechny překážky.

Foto: Český olympijský výbor; archiv Adély Měrkové