Bylo 28. ledna 2025. Vracela jsem se pěšky z návštěvy mé známé v Rovensku zpět domů do Zábřeha. Takto pěšky s hůlkami chodím často. Šla jsem správně po levé straně silnice, policie později potvrdila, že jsem neudělala nic špatně. Zezadu jelo auto, které předjíždělo jiné. Jelo asi osmdesátkou. Řidič mě neviděl a vrazil do mě. Spadla jsem mu na kapotu, na sklo a odhodilo mě to zpět na silnici. Zůstala jsem ležet v bezvědomí. Z té chvíle si nic nepamatuji, jen útržky, vnímala jsem strašný hluk. To přiletěl vrtulník, aby mě transportoval do Fakultní nemocnice Olomouc.
Na traumatologii ve FNOL jsem strávila týden. Nevím, co se tam dělo, pamatuji si jen, že mě často převáželi na různá vyšetření. Jednou se mě sestry ptaly: „Kdo při vás stál, že jste to přežila?“ A já si v duchu pomyslela, že to byl asi manžel, který odešel již před jedenácti lety. Z lékařské zprávy vím, že jsem měla třináct zlomenin: několik žeber (z toho některá dvakrát), tři zlomeniny pánve, zlomeninu křížové kosti, poraněné plíce, pohmožděniny hlavy, nohy i ramene. Krvácela jsem do mozku. Jako zázrakem mě ale žádné z těchto zranění neohrožovalo na životě. Po týdnu mě převezli do Nemocnice Šumperk na ortopedii a po pěti dnech na ošetřovatelský úsek A, kde jsem strávila celé dva měsíce. Tam začala moje cesta zpět do života.
Pamatuji si, jak za mnou poprvé přišla paní fyzioterapeutka Jana Klimešová, která se o mou rehabilitaci celé dva měsíce starala. Řekla mi: „Paní Novotná, dnes budeme vstávat.“ Podívala jsem se na ni a řekla: „Jak vstávat? To nejde!“ Ale šlo to. Fyzioterapeutka mi pomohla se zvednout do sedu, a nakonec opravdu i vstát. Postupně jsme spolu začaly pomalinku chodit s chodítkem po chodbě. Každý den trochu dál. A jednoho dne mi řekla: „Vy už to chodítko vozíte jako kočárek. Co kdybychom ho zkusily odložit?“ A tak jsme to udělaly. Byl to úžasný pocit. Najednou jsem věřila, že bude vše zase v pořádku. Když už jsem zvládala chůzi uvnitř, mohla jsem jít s doprovodem i ven. Navštěvovala mě rodina i přátelé, každý den u mě byl někdo, kdo mě vzal na krátkou procházku. Byla jsem dojatá tím, kolik lidí při mně stálo.
V Nemocnici Šumperk jsem potkala neuvěřitelně laskavé a obětavé lidi. Lékaře, sestry, ošetřovatelky, uklízečky, kuchařky. Všichni byli vstřícní, usměvaví a starostliví. Jídlo bylo chutné, porce dostačující, a všude čisto. I se spolubydlící na pokoji jsme si rozuměly. A co je nejdůležitější – fyzioterapeutky mě braly jako partnera, ne jako pacienta. Díky nim jsem se cítila respektovaná a zároveň jsem každý den viděla pokrok. Když mě 10. dubna 2025 propouštěli domů, už jsem chodila sama. Poté jsem ještě měsíc docházela na ambulantní rehabilitaci. Dnes – půl roku po nehodě – zase zvládám sama fungovat, jezdit na kole i řídit auto. Jsem sice pomalejší než dřív a rychleji se unavím, ale nevzdávám se.
Vždycky jsem byla aktivní. S manželem jsme chodili po horách, lyžovali i běžkovali. Pohyb pro mě byl vždy přirozený a myslím, že i to mě zachránilo. Že jsem byla v kondici, a tělo se tak dokázalo s nárazem lépe vyrovnat. Určitě mě to změnilo – jsem opatrnější, při přechodu silnice se raději čtyřikrát rozhlédnu. Ale snažím se nebát. Jsem myslivec, chodím ven, na zahrádku k dceři a její rodině. Moje životní motto je: „Lékař léčí, ale příroda uzdravuje.“ Tomu věřím, a tak pokud to jen trochu jde, jsem venku, chodím, hýbu se a dýchám čerstvý vzduch.
Zažila jsem v životě hodně, ale tohle bylo jiné. Když mi lékaři řekli, že všech třináct zlomenin srostlo a že už můžu zase chodit, měla jsem slzy v očích. Když jsem jim po několika měsících přišla osobně poděkovat, říkali mi, že je to i moje zásluha. Že jsem chtěla, snažila se a „makala“. Ale vím, že bez nich bych tu dnes nestála.
Z celého srdce děkuji všem v Nemocnici Šumperk – na ortopedii, na ošetřovatelském úseku A i v ambulantní rehabilitaci. Díky vám dnes zase chodím, směju se a žiju.
A můj vzkaz čtenářům? Nikdy nic nevzdávejte. Věřte, bojujte, a pokud to jen trochu jde – hýbejte se.