Aničko, splnilo studium vaše očekávání? Nelitujete nakonec svého výběru?
Když jsem si podávala přihlášku na zdravotnickou školku, ani jsem netušila, jak moc mě studium bude bavit. Obzvlášť ortopedie. Nejen díky tomu, že jsem tu absolvovala souvislou praxi, ale taky proto, že mě zajímá pohybový aparát člověka. Důležitou roli u mě hraje i fakt, že na tomto oddělení nejsou pacienti hospitalizováni tak dlouho, jako třeba na interně, a díky tomu si k nim nestihneme vytvořit tak silný citový vztah, jako kdyby tu byli hospitalizováni dlouhodobě. Abychom „přežili”, neměli bychom si pacienty a jejich životní příběhy pouštět příliš blízko k tělu, mnohdy se tomu ale nelze ubránit. Jsme přece jen lidé, kteří cítí a vnímají.
Myslíte, že se do budoucna budete tomuto povolání nebo spíše poslání věnovat? Přemýšlíte nad vysokoškolským studiem?
Tak v tom mám zcela jasno. Na sto procent se chci věnovat oboru zdravotnictví. Ještě jsem uvažovala, zda bych nebyla sálovou sestrou, ale to ukáže až čas. O vysoké škole určitě přemýšlím. Mohla bych ji studovat i dálkově, protože je tu tak vstřícný personál, s nímž lze bez problémů služby domluvit. Jak teď nad tím přemýšlím, ne všichni budeme v tom, co momentálně studujeme, pokračovat. Jedna spolužačka chce být například herečkou.
Jaká byla vaše reakce na to, když jste zjistila, že jste povolána do koronavirové bitvy? A co na to rodiče?
První, co mi proběhlo hlavou, bylo, že nedám maturitu, že se na ni nestihnu připravit. Bohužel to tak ale je. Buď sloužím, dělám úkoly, nebo spím, a kde je maturitní příprava? Momentálně nikde. Většina mých spolužáků byla proti pracovní povinnosti. Já osobně z toho mám ale dobrý pocit, že jsem v této nelehké době užitečná. Mí rodiče s tím, co nastane, počítali. Pomáhají mi se školou a jsou rádi, když vidí, že to, co dělám, mě baví.
Jak moc je odlišná tato praxe od té běžné, která je součástí vašeho studia?
To absolutně nelze srovnat. Na běžné praxi se toho zdaleka tolik nenaučíme. Představte si, že na skupinu šesti žáků je jedna učitelka. Všichni se musíme spravedlivě vystřídat, takže nikdy si nevyzkoušíme úplně všechno. Díky koronaviru se toho naučíme mnohem více a hlavně si vše na vlastní kůži zkusíme.
Jaká je spolupráce s personálem nemocnice? Jednají s vámi v rukavičkách nebo vás jednoduše hodí do vody?
Jsou ochotní, vstřícní a se vším dokážou pomoct a poradit. Z počátku s námi chodili a asistovali téměř u každého úkonu. Když viděli, že nám to jde a jsme samostatní, nechali nás individuálně pracovat. Celé loňské léto jsem chodila do nemocnice na brigádu, takže kolektiv dobře znám, a jsem ráda, že mohu pracovat právě tady.
Vybavujete si nějaký okamžik, který byl pro vás silný? Ať už v pozitivním, nebo negativním slova smyslu.
Jednou jsem byla svědkem takové úsměvné příhody. Sestřička šla pánovi na pokoj zapojit infuzi. Když přišla k lůžku, tak jí hlásil, že už to obkoukal a že si to klidně zvládne napojit sám.
Jak vy sama vnímáte riziko nákazy a celou tuto pandemickou dobu?
O sebe se nebojím, ale o své rodiče a sourozence ano. Bývají často nemocní, tak mám obavy, aby neměli k této nákaze blíž než ostatní. Dělám ale všechno pro to, abych je nenakazila. Dodržuji veškerá pravidla, dezinfekci, nošení masky nebo roušky, je to přece součást mé práce. Nechápu ale, když vidím mladé lidi, jak na sociálních sítích sdílejí, že byli na párty nebo na večírku. Nejen že porušují zákon a riskují, že nakazí své rodiny a přátele, ale zcela bezohledně dávají na odiv, že jim je tato situace lhostejná. Nevidí ty nemocné lidi na přístrojích, v jakém zuboženém stavu tu kolikrát leží. A my, co jsme byli povolaní pomáhat zachraňovat lidské životy, se nemáme ani kdy učit. Nic se po nich nechce a místo toho, aby dodržovali pravidla, tak situaci jen zhoršují. Hodně mě trápí ta maturita. Nevíme, co s námi bude. Žáci jiných škol pracovní povinnost nemají, mají čas se na maturitu připravit, ale co my? Bude na nás brát někdo ohled? Maturitní zkoušku máme všichni stejnou, ale nezdravotníci mají momentálně oproti nám obrovskou výhodu.
Jste odloučeni od svých rodin, přátel a spolužáků. Chybí vám kontakt s nimi? Co postrádáte ze svého „normálního” života nejvíce?
Mám tři až čtyři dvanáctihodinové směny do týdne. Směny se střídají noční a denní, do toho úkoly do školy, on-line výuku a přípravu na maturitu. Na noční směně je větší klid, ale mám raději denní, ta lépe utíká. Nemám čas se učit na maturitní zkoušku, natož tak mít nějaký
volný čas. Postrádám kamarády, cvičení, ráda běhám, ale nemám na to už ani sílu. Můj život se teď omezil na práci, školu a spánek.
Co vás na této práci baví nejvíc?
Těší mě, když mi pacient poděkuje a je rád, že se o něj starám. Oni to vnímají a jsou vděční, když vidí, že nám nejsou lhostejní.