■ Školní vzdělání jste končil na přelomu 60. a 70. let minulého století. Slovo biomedicína v té době nebylo téměř známé. Jak jste se k takovému oboru tenkrát dostal?

Po základní škole jsem pokračoval ve studiu v Šumperku na Střední všeobecně vzdělávací škole, byl jsem součástí posledního ročníku tehdy tříletého studia, které bylo předchůdcem současného gymnázia. Pocházím z lékařské a zdravotnické rodiny, od dědečka přes rodiče až po bratra jsou všichni lékaři, manželka a děti se také věnují zdravotnickým oborům. Jenže mě to táhlo spíše k technice. A protože rodiče si se mnou nevěděli po skončení střední školy moc rady, poslal mě tatínek na brigádu do Chirany ve Staré Turé, což byl tehdy největší výrobce zdravotnické techniky. „Když obstojíš, půjdeš na vysokou,“ pronesl nakonec. Já jsem si sbalil kufry a odjel do neznáma. Byla to tak trochu léčba šokem.

■ Stará Turá je na Slovensku, docela daleko od domova. Jak na tuhle „dorosteneckou“ zkušenost vzpomínáte?

Zpočátku to nebylo lehké. Do té doby jsem byl s rodinou, na mé výchově se podílela babička, nebyl jsem žádný tvrďák. Musel jsem si sehnat v Turé ubytování, prošel jsem si v Chiraně všechna pracoviště, seznámil se s technikou a nějakou dobu jsem pak ve firmě pracoval. Tehdy jsem ještě netušil, jak moc se mi budou tahle zkušenost i osobní kontakty v budoucnosti hodit.

■ Takže o studiu techniky na vysoké škole bylo rozhodnuto…

Po ukončení mé praktické průpravy v Chiraně jsem nastoupil ke studiu na VUT Brno, kde byl tehdy již třetím rokem otevřen obor lékařská elektronika, který byl předchůdcem současného biomedicínského inženýrství. Studium mi dalo velmi dobré základy, ale zdravotnická technika se vyvíjela po celou dobu mého pracovního života takovým tempem, že dnes bych bez dalšího průběžného vzdělávání současným požadavkům rozhodně nestačil.

■ Jak začínala Vaše skutečná praxe po ukončení školy? Bylo vše podle Vašich představ?

Po škole jsem absolvoval ještě vojenskou službu a v roce 1977 jsem nastoupil do Okresní nemocnice Bruntál se sídlem v Krnově. Když jsem odcházel z vojenského útvaru v Bratislavě a sdělil jsem svému veliteli, že odcházím do Bruntálu, zažil jsem humornou scénu jako vystřiženou z Černých baronů. Velitel se na mě podíval a míchanou, typicky vojenskou českoslovenštinou povídá: „Súdruh čatár, něrobtě si zo mňa srandu, každý přece ví, že bruntál je obrovský sibirský medveď.“ Tak jsem jen pokýval hlavou jako Kefalín ve známém filmu a odjel jsem do Krnova. V nemocnicích byl tenhle obor pole neorané, nikdo vlastně nevěděl, co mám dělat. Což byla pro mě i výhoda, vše záleželo na tom, jak si já sám práci zorganizuji. Nejdříve jsem zpracoval evidenci přístrojové techniky, nastavil pravidla údržby a začal také plánovat investice do techniky. To byl největší kámen úrazu, protože zdravotnická technika byla centrálně přidělována, samostatné nákupy byly téměř nemožné a ze západního zahraničí bylo možné techniku koupit jen s pomocí některých firem, které uměly obchodovat v devizách.

■ To nezní úplně optimisticky. Co jste v takové situací dělal, pokud přístroje opravdu chyběly?

Nemožnost získat nejvyspělejší techniku ze západu byla velkou překážkou. Na druhé straně jsme nebyli svázáni přísnými předpisy a bylo možné si poradit z vlastních zdrojů. Díky kontaktům, které jsem navázal v Chiraně v době, kdy jsem tam pracoval, jsme dokázali získat mnoho nových přístrojů z domácí výroby. V Krnově jsem na požadavek biochemické laboratoře po několika neúspěšných pokusech vyrobil funkční a po několik let využívaný přístroj na stanovení acidobazické rovnováhy, pH krve. Vyšetření se nazývalo „dle Astrupa“, podle dánského biofyzika Poula Astrupa. Ten vyrobil první přístroj na podobném principu pro místní pivovar. Jeho zdokonalená verze pomohla výrazně snížit úmrtnost v období celosvětové epidemie obrny v první polovině 20. století. Diagnostické přístroje skutečně chyběly, tehdy se mnoho těch špičkových nevyrábělo. V Krnově jsme dlouho používali přístroj na vyhodnocení reflexu Achillovy šlachy k indikaci funkce štítné žlázy. V neurologické diagnostice střední linie mozku nám sloužil ultrazvukový přístroj věnovaný Kovohutěmi Břidličná, původně určený ke zkoumání vad čtyři metry silné oceli. Fungovalo to docela dobře. Ale také byla v té době otevřena šestilůžková, dobře vybavená jednotka intenzivní péče díky spolupráci s Chiranou, později byla doplněna monitory životních funkcí z Tesly Valašské Meziříčí.

■ Jak dlouho jste pracoval v Krnově a co Vás přimělo k návratu do Šumperka?

Strávili jsme krásných deset let společně s manželkou a dcerou Zuzkou přímo v krnovské nemocnici, kde jsme i bydleli. Do Šumperka jsem se ale rád vracel a chtěl jsem tu i pracovat. Několikrát jsem se o práci v oboru ucházel, ale většinou mě někdo předběhl. Neměl jsem úplně ideální kádrový profil, a to byl v té době hendikep. Nakonec se věci seběhly tak, že rodiče postavili v Šumperku domek, my jsme se přestěhovali do jejich bytu a zároveň se v tu chvíli uvolnilo místo v Prametu, které jsem přijal jako dočasné řešení. Tak jsem opustil Krnov, na nějakou dobu i zdravotnictví a vrátil jsem se do Šumperka. Seznámil jsem se s výpočetní technikou, která byla v Prametu na tehdejší dobu hodně vyspělá, z dnešního pohledu spíš úsměvná. Počítač, který zpracovával agendu velkého průmyslového podniku se stovkami zaměstnanců, zabíral včetně přípravy dat dvě patra budovy a měl feritovou operační paměť 100 kilobytů. Byl postaven na diskrétních součástkách a hledat, proč např. při poruše nechce násobit třemi, byl malý horor a nezřídka několikadenní práce týmu. Pro mě to byla zajímavá škola a praxe.

■ Pak přišel listopad 1989. Jak tato změna zasáhla do Vašeho profesního života?

Tehdy byly rodině vráceny obchodní prostory, které vybudoval můj dědeček. Založil a provozoval tam v německém prostředí české papírnictví, nakladatelství a malou tiskárnu. V porevolučním nadšení se ve mně probudila touha navázat na dědečkovo podnikatelské úsilí a s pomocí rodiny a několika kamarádů jsme otevřeli prodejnu a servis elektroniky. Záměr se dařilo úspěšně realizovat a časem dokázali firmu vést sami zaměstnanci. Ve zdravotnictví probíhaly velké změny, zásadní posun nastal v roce 2000 s novým zákonem o zdravotnické technice. Povinnosti, které z něj vyplývaly v práci se zdravotnickou technikou, již vyžadovaly profesionální přístup.

■ Právě to byl impulz k návratu „ke kořenům“?

Dostal jsem nabídku práce v šumperské nemocnici. Tentokrát už byl obsah i rozsah mé práce jasně popsán v zákoně. Evidence, dokumentace, kontrola, řízení, údržba… Vše jasné, pro mě nic nového pod sluncem, podobně jsem to sám zaváděl v Krnově. Vzniklo oddělení zdravotnické techniky, kde se mnou pracovali dva lidé. Na mně byly investice a rozvoj, kolegové se starali o evidenci, údržbu, opravy. Specifickou disciplínou tehdy bylo luštění návodů a jejich překlad do srozumitelné češtiny, to bylo někdy zábavné. Později bylo vytvořeno místo náměstka pro investice. To mi umožnilo bližší kontakt s primáři, hlavně kvalitní zpětnou vazbu, věděl jsem, co je potřeba nakoupit či zlepšit. Dobrou komunikací mezi námi a následně s vedením nemocnice se podařilo posunout vybavení na novou úroveň, to se děje průběžně do dnešních dnů.

■ Když srovnáte možnosti ve zdravotnické technice v době Vašich začátků a dnes, co Vás napadne?

Je to absolutně nesrovnatelné. Doby, kdy bylo možné vyrobit na požadavek lékařů funkční diagnostický nebo laboratorní přístroj a používat jej v klinické praxi, jsou dávno pryč. Technologický rozvoj posunul techniku v medicíně na úroveň, kterou jsme si před pár desítkami let nedokázali vůbec představit. Rozvoj zdravotnické techniky odpovídá rozvoji dalších oborů – elektroniky, kybernetiky, optiky, technologie materiálů, vysokého stupně integrace a miniaturizace a v posledních letech i umělé inteligence. Když chtěl dříve lékař vidět útroby pacienta, musel operovat. Dnes stačí miniaturní kamera na endoskopu a lékař vidí vše jako na plátně kina. To vše přineslo nesrovnatelně větší možnosti diagnostiky, terapie, ale i vysoký komfort pacientů a zvýšení bezpečnosti léčby. Dnes nemáme žádné bariéry v získání přístrojů, spíš je třeba dobře uvážit jejich efektivní využití. Přístroje jsou exkluzivní a také náležitě drahé, někdy je opravdu těžké posoudit objektivně jejich cenu. Velmi nákladné jsou i opravy, kde kvůli malé součástce je někdy třeba vyměnit podstatnou část přístroje, občas mi to nedává smysl. Drahá jsou pak i vyšetření a zde bychom měli hlídat jejich nadužívání a někdy i smysluplnost vyšetření. Ale to je spíše téma pro nejvyšší manažery v této zemi, ne pro technický personál.

■ Existuje nějaký zdravotnický obor, který by se ještě dnes obešel bez špičkových technologií a nastupující umělé inteligence?

Ve většině oborů můžeme rozvoj techniky a technologií v posledních letech označit za bouřlivý. I do ordinací praktických lékařů se dostávají přístroje, o kterých mohli ještě před pár desítkami let i na špičkových klinikách jenom snít. Ale na konci diagnózy vždy rozhoduje lidský faktor. Erudovaný lékař, který může využít všechny technologie k podpoře svého rozhodnutí. Ale s veškerou odpovědností je to nakonec člověk, kdo rozhodne, na to bychom neměli zapomínat.