Kdo je aktivizační pracovník? Co se skrývá za tímto nezajímavým názvem úžasného povolání, které rozhodně nemůže dělat každý? Je to mnohem více poslání, jež se nedá dělat jako běžná práce. Vyžaduje obrovskou dávku lidskosti, lásky a schopnosti vcítit se do potřeby jiného člověka. Těchto vlastností má na rozdávání paní Eva Vepřková. Pracuje s lidmi, kteří se svěřili do péče Interny Zábřeh, zdravotnického a sociálního zařízení, jež se úžasně stará o naše klienty a pacienty převážně v seniorském věku. Ve velké většině o ty, kteří potřebují celodenní péči a z jakýchkoli důvodů nemohou být se svými rodinami.
Můžete nám prozradit, co se skrývá za poměrně nudným názvem vašeho povolání „aktivizační pracovník?“ Co si pod takovým pracovním zařazením můžeme představit?
Staráme se u nás o lidi převážně v seniorském věku. Mnozí z nich potřebují podporu již ve všech oblastech života. Aby mohli žít svůj život, pokud možno plnohodnotně, potřebují něco víc než jen fyzické pohodlí. Rozvrh jejich dne se skládá samozřejmě z podávání několika jídel denně, hygienických úkonů a pokud možno i nějakého pohybu. Ale každý člověk pro udržení kondice potřebuje také duševní činnost. Snažím se o to, aby lidé, s nimiž pracuji, byli i v dobré pohodě. Samozřejmostí jsou úsměv a dotek, již za to jsou mnozí vděční. Snažím se ale také o to, aby si udrželi návyky jemné motoriky, zachovali si šikovnost rukou a prstů. Procvičujeme rovněž paměť, snažím se najít zajímavá témata z jejich života, o kterých chtějí mluvit. Někdy i to je náročné, protože mnozí si v sobě nesou jakousi třináctou komnatu s tématy, jež by je
spíše zraňovala. Snažíme se bavit o tom, kde pracovali, kde žili, co zajímavého je v životě potkalo, a přivést je na příjemné myšlenky. Pokud je to možné, tak společně pečeme, vyrábíme výtvarná dílka nebo udržujeme vánoční a velikonoční zvyky.
Jak byste popsala cestu, která vás k současné práci přivedla? Nebo jste se jednoduše vzbudila a řekla si, že budete „aktivizovat“?
(Smích). Každou práci, kterou jsem dělala, jsem měla ráda. Vystudovala jsem obchodní akademii, vyznám se v účetnictví. Pak jsem pracovala ve školní družině. Vystudovala jsem také sociálně právní školu a absolvovala mnohé specializované kurzy. V sociální sféře pracuji již patnáct let. Pracovala jsem pro Charitu, pak několik let na mém současném pracovišti jako ošetřovatelka. Posledních necelých dvanáct měsíců nese mé povolání název aktivizační pracovnice.
Pro všechny, o něž se na interně staráte, je určitě důležitý i kontakt s vnějším světem. Jak dokážete překonat již téměř rok trvající „koronavirovou bariéru“?
Kontakt s blízkými je nesmírně důležitý. Snažíme se zprostředkovat komunikaci s rodinou alespoň za pomoci techniky. Po dohodě s příbuznými máme vyhrazený čas na on-line přenos, takže se mohou nejenom bavit, ale i vidět. Snažíme se také získat rodinné fotografie a jejich prostřednictvím udržovat vazbu s rodinou. Pevně věřím, že tato složitá doba brzy pomine a budeme moci pořádat společné aktivity, při kterých se budou moci potkávat i osobně.
Co vás na této náročné práci baví nejvíce?
Úplně všechno. Mám svoji práci ráda a neměnila bych. Úsměv a spokojenost lidí, s nimiž pracuji, jsou pro mne největší odměnou.
Jak spolupracujete se svými kolegy, či spíše kolegyněmi? Této práci se asi více věnují ženy.
Ano, jsme převážně dámský kolektiv. Je úžasný a já jsem ráda jeho součástí. Dokážeme si pomoci, vyjít si vzájemně vstříc a společně rozvíjíme mnohé „bláznivé nápady“, kterými pak děláme radost našim pacientům, klientům, a tím i samy sobě. Máme také skvělé vedení. Více si snad už ani není možné přát.
Dokážete si představit, že byste se věnovala něčemu jinému?
Ne, v minulosti jsem prošla různými profesemi, ale v žádném případě měnit nechci. Tato práce mě zcela naplňuje. Od seniorů, s nimiž pracuji, čerpám životní moudrost a zkušenosti. Práce s nimi mne obohacuje. Největší odměnou mi je pak úsměv na jejich tvářích.
Je na vás vidět, že vaší nesmírně náročné práci dáváte úplně všechno. Svoji energii, nadšení, optimizmus. Pracujete ale také v prostředí, kde lidé končí svou pozemskou existenci. Jak zvládáte situaci, kdy člověk, se kterým měsíce či dokonce roky pracujete, zemře?
Bez radosti a empatie není možné moji práci dělat. Jsem vlastně součástí rodiny. K mé práci patří situace, kdy s někým večer mluvím, plánuji a ráno přijdu k prázdnému lůžku. Musím to rozdýchat. Potřebuji být chvíli sama, respektuje to i moje vlastní rodina. Sama se sebou musím situaci vnitřně zvládnout. Ale nemůže to být tak, že k mým klientům přistupuji odtažitě s chladnou profesionalitou. Prožívám s nimi jejich život a pak i jejich smrt. I to je součástí mé práce.
Proti emoční náročnosti vaší práce musí stát nějaká relaxace. Rodina, přátelé, záliby. Jaké je vaše odreagování, když právě „neaktivizujete“?
Mám chápající rodinu. Všichni mou práci respektují. Kluci mají své zájmy. Mladší syn se hodlá věnovat matematice, kterou miluje, což ve věku čtrnácti let není zcela obvyklé. Starší syn absolvoval automobilní průmyslovku a v tomto oboru se chce rozvíjet i nadále. Kromě mé práce a rodiny se také věnuji potápění s vozíčkáři. Mám odbornou kvalifikaci jako asistentka. Jezdím s nimi na výlety a potápíme se všude, kde je to možné. Nejčastěji v zatopených lomech a občas si užíváme také krásné potápění v moři. Je to práce s další skupinou lidí, jež mě nabíjí a obohacuje.
„Nedělám nic výjimečného, dělám jen práci, která mě strašně baví. Nic bych ale nedokázala bez podpory úžasného kolektivu, bez lidí, od nichž cítím podporu a pomoc.“