■ Vzpomenete si na Vaše rozhodování o budoucím odborném směřování? Co Vás přivedlo právě k dětské medicíně?

Na počátku to nebylo úplně cílené rozhodnutí. Fakulta měla v době mého studia tři větve. Všeobecné lékařství, pediatrie a zubní lékařství. Dostal jsem se na dětské lékařství a na nějaký čas jsem zatoužil po kariéře dětského chirurga. Ale nakonec jsem pevně zakotvil v klasické pediatrii a nikdy jsem nelitoval.

■ Jaké byly začátky Vaší lékařské praxe?

Vystudoval jsem medicínu v Brně, ale moje první praxe byla ve Vyškově. Moc rád vzpomínám na tehdejšího primáře MUDr. Jakubíčka. V jeho přístupu k mladým lékařům nehrála roli jen medicína, ale i určitá výchova a kulturní rozhled. Každý den jsme začínali společným sezením u kávy a rozpravou o záležitostech medicíny, ale také o věcech běžného života. Mluvili jsme o veřejném dění i o soukromých věcech. Doba nebyla tak uspěchaná a tato setkání pomáhala i k dobrým vztahům na pracovišti. Ale musel jsem samozřejmě také na rok na vojenskou službu, kterou jsem absolvoval na Šumavě ve Vimperku.

■ Jaké okolnosti Vás přivedly do Šumperka?

To je dosti jednoduché. Manželka, byt, pohraniční příplatek (smích...). Dnes to asi zní trochu legračně, ale v té době dostat byt a ještě vylepšený příjem díky práci v pohraničí, byla docela dobrá motivace. Z dnešního pohledu je to už asi těžko pochopitelné.

■ Vzpomenete si na lékařské začátky v Šumperku?

Nastoupil jsem na dětské oddělení v nemocnici. Ale jako mladý doktor jsem byl vysílán na různé zástupy na obvody. Nejčastěji směrem na Hanušovice, Jindřichov a Staré Město. Jezdil jsem s kolegy MUDr. Motáčkem a MUDr. Adamem. Rozvážela nás ráno sanitka a odpoledne nás zase vezla zpátky. Obvody byly docela rozsáhlé, dětí bylo mnohem více než dnes. Také jsem dva roky vykonával praxi na obvodě v Libině. Vždy jsem ale chtěl pracovat na lůžkovém oddělení a od roku 1981 jsem se stal zástupcem primáře. V čele oddělení tehdy stál skvělý lékař a úžasný člověk prim. MUDr. Vladimír Bukva. Byla radost pod ním pracovat a učit se od něho.

■ Velký zlom nejenom do medicíny přinesl listopad 1989. Byly změny cítit i v Šumperku?

Určitě ano. Otevřely se nové možnosti jednotlivcům i celým lékařským zařízením. Mohl jsem si například domluvit stáž na dětském oddělení v australském Perthu. Měl jsem možnost pracovat s profesorem vídeňské kliniky na dětské intenzivní péči a také v německých nemocnicích. Změna nastala i v možnostech nákupu a pořízení přístrojového vybavení. Nově jsme měli přístup k západní literatuře a veškeré spolupráci se světem. Bylo to velmi motivující. Na druhé straně jsem přesvědčen, že jsme na tom nebyli zase tak úplně špatně ani před rokem 1989, v rámci tehdejších možností.

■ Ty ale byly evidentně dosti omezené…

Největší problém byl v té době s nákupem západních přístrojů. Pro samotnou nemocnici nebyl nákup možný, protože nebyla oprávněna nakupovat za devizy. Obcházeli jsme tedy místní podniky, které vyvážely na západ, a ty nám významně pomohly. Potýkali jsme se s dosti velkou novorozeneckou úmrtností, to jsme chtěli změnit. Podařilo se nám to díky spolupráci s Velamosem, „Eternitkou“ či MEZem Postřelmov. Nakoupili pro nás ventilátory, monitorovací techniku a vyhřívaná lůžka, což byl tehdy nadstandard. Díky tomu se nám podařilo splnit tehdejší „závazek“ snížit úmrtnost novorozenců pod 10 promile. Nákupy nebyly jednoduché, ale když se podařilo, byla to motivace pro lékaře i sestry na celém oddělení. Mohli jsme zachránit životy dětí, které by dříve neměly šanci na přežití.

■ Když srovnáte dnešní dětskou medicínu a promítnete si Vaše začátky. Kam se posunulo dětské lékařství od té doby?

Samotné dětské lékařství udělalo obrovský pokrok ve všech již zmíněných směrech. A samozřejmě medicína celkově. Zúžila a zkvalitnila se odbornost, v tom jsme světová špička. Dokážeme pomoci pacientům a zachránit ty, kdo by před pár desítkami let neměli vůbec naději. Co ale z mého pohledu vázne, je celková koncepce medicíny. Nemáme dostatek lékařů v první linii. Zkomplikovalo se postgraduální studium, hlavně pro ženy není systém vůbec přátelský. Dřívější systém mi přišel dobrý, velmi praktický, při stážích jsme se dostali ke konkrétním činnostem. Druhá atestace v Praze tedy byla pěkný „nářez“, ale rád na to vzpomínám. Celkově byla medicína v rámci okresu i kraje více koordinovaná. Primář byl zároveň tzv. okresní odborník, z jeho pozice byly řízeny i služby, v nemocnici se střídali praktici z terénu. Odborník měl v gesci i semináře, metodickou podporu a pomoc. A o úroveň výše měl stejnou pozici krajský odborník. Soudržnosti pomáhaly i různé společenské akce, výjezdy celých oddělení, které měly odbornou i společenskou část. Doba nebyla tak uspěchaná.