Jak jste se dostala k medicíně a proč právě obor revmatologie?
K medicíně jsem měla vztah od dětství. V naší rodině máme několik generací lékařů. Moje maminka byla gynekoložka, tatínek nefrolog, můj děda vesnický lékař, bratr je urolog, neteř a synovec jsou taktéž lékaři, můj syn je chirurg a dcera studuje šestý ročník medicíny. Jediný, kdo se vymyká, je manžel, ten je zaměřen technicky. Za všechny mohu říct, že nás naše práce skutečně baví. Medicínu jsem studovala na Ukrajině, kde jsem patnáct let pracovala na interním a revmatologickém oddělení. Revmatologie mě zaujala již v šestém ročníku, kdy jsem se poprvé setkala s pacientem, který trpěl vzácnou a nebezpečnou chorobou. Jednalo se o Takayasuovu nemoc, zánětlivé onemocnění cév. Bylo poučné a zajímavé sledovat její vyšetřování až k samotné diagnóze. Absolvovala jsem dvě atestace na Ukrajině a dvě v České republice – z vnitřního lékařství a z revmatologie. Musím říct, že to „opakování po letech“ bylo poměrně náročné.
Proč jste se rozhodla odejít z Ukrajiny?
Měla jsem obavy z ekologických dopadů jaderných elektráren, v jejichž okolí jsme žili. Taky se mi nelíbil systém zdravotnictví, který na Ukrajině tehdy fungoval. Neexistovalo zdravotní pojištění, tak jak jej známe nyní. Lidé si museli vše platit. Například pro člověka z vesnice nebylo vůbec jednoduché dostat se až do nemocnice. Často musel prodat některý ze svých statků, aby měl dostatek finančních prostředků na zaplacení zdravotní péče. Pamatuji si, jak jsem šla s druhým dítětem na císařský řez, dostala jsem seznam prostředků, jež jsem si musela nakoupit. Šicí materiál, jehly, léky, prostě vše, co je k tomuto zákroku potřeba. Dokonce jsem zažila dobu, kdy jsme po dva roky místo mzdy dostávali naturálie, a každý měsíc jsem tak místo peněz přišla domů třeba s pytlem mouky a cukru. Obdobně to bylo v případě mého manžela, který pracoval v technickém oboru. Ten dostával na místo mzdy například pytel šroubů nebo cementu. Bavíme se o roku 1992, po rozpadu Sovětského svazu, což není zase tak dávno, že? Jednoduše to na Ukrajině vzalo divný spád, a my se rozhodli odejít. V kontrastu těchto pracovních podmínek je kvalifikace lékařů a zdravotních sester na Ukrajině, dle mého názoru, hodně vysoká, pouze v nefunkčním systému zdravotnictví. Ukrajinu jsme tak opustili kvůli souhře více okolností. Mí rodiče zemřeli, takže jsme nemuseli mít výčitky, že bychom je na Ukrajině nechali samotné. Rodiče manžela bydleli v Šumperku, což pro nás znamenalo zázemí. Děti si rychle zvykly, já měla trochu problémy s řečí, ale s postupem času se to zlepšilo. Na Ukrajinu jezdíme jednou za tři až čtyři roky, není důvod jezdit častěji, nemáme už za kým.
Pracujete jak v revmatologické ambulanci Nemocnice Šumperk tak v ambulanci kliniky MAPO care. Jaký je mezi nimi rozdíl?
Na první pohled se zdá, že je rozdíl pouze v místě, ale není tomu tak. Tyto dvě ambulance se od sebe zásadně liší. Pacienti, kteří jsou odesláni od praktického lékaře, přicházejí do ambulance Nemocnice Šumperk. Zde jim provedeme všechna potřebná vyšetření. Jakmile stanovíme diagnózu, tak následně nasadíme léčbu. Nejprve vždy volíme léky ze skupiny chorobu modifikujících léčiv. Pokud po třech měsících nedojde ke zlepšení stavu pacienta, jsme nuceni léčbu změnit, a to zvlášť při vysoké aktivitě onemocnění a rizikových faktorech. Jestliže i tato léčba selže, nebo neúčinkuje, je indikována léčba biologická. Podávat biologické léky mohou v České republice výhradně centra biologické léčby a revmatologická ambulance v MAPO care je jedním z nich.
S jakými potížemi pacienti chodí a koho toto onemocnění nejčastěji postihuje?
Pacienti trpí silnými každodenními bolestmi. Nejčastěji pak bolestmi kloubů a zad. Někteří z nich se dostanou do situace, kdy nemohou vstát z postele. Je to doživotní břemeno, jež si s sebou nesou. Nejzávažnější jsou zánětlivá revmatická onemocnění nebo autoimunitní onemocnění, která jsou nevyléčitelná. Bohužel se dodnes přesně neví, co je jejich příčinou. Genetika jistě hraje svou roli, ale není to jediný rizikový faktor. Cílem léčby je potlačení zánětu, samotné aktivity onemocnění a v ideálním případě dosažení remise (vymizení příznaků a projevů onemocnění, nikoliv nemoci samé). Největší výhodou biologické léčby je to, že pacient, jež se dvacet let léčí s daným onemocněním, nyní může značně omezit analgetickou léčbu. Pacientům se tedy výrazně zlepší kvalita života. Účinek je znatelný již po dvou až třech injekcích, přibližně do jednoho měsíce. Díky rozšíření biologické neboli cílené léčby již v čekárnách specialistů nevidíme pacienty na invalidním vozíku.
Přibývá pacientů s revmatologickými onemocněními?
Revmatologických onemocnění bohužel přibývá, zejména u mladších lidí a u těch ve středním věku. Pacienti musejí být pod pravidelnou kontrolou. Těší mě, když vidím, že i přes tak vážné onemocnění se mohou pacienti dožít úctyhodného věku.
Revmatologická ambulance oslavila nedávno svůj první rok, že?
Máte pravdu. Centrum se otevřelo 1. září 2020. Za jeden rok se nám podařilo nasadit biologickou léčbu čtyřiceti pacientům a jejich počet stále roste. Pacienti, kteří byli dříve pro biologickou léčbu indikováni, museli dojíždět do Bruntálu, Olomouce nebo Ostravy. Díky naší ambulanci je tato léčba dostupná i v Šumperku. Po roce působení jsme také rozšířili ordinační dobu (paní doktorka Podlevská ordinuje v ambulanci ve středu a čtvrtek v době od 7.00 do 15.00, v pátek je v ambulanci k zastižení zdravotní sestra).
Jak se k vám mohou pacienti objednat?
Pacienti se mohou objednat s doporučením od praktického lékaře, jiného revmatologa či lékaře jiné odbornosti. Následně budou komplexně vyšetřeni v revmatologické ambulanci, bude jim stanovena diagnóza a nasazena léčba. Pokud splní kritéria pro nasazení biologické léčby, bude následovat individuální péče v ordinaci Revmatologie Šumperk v budově MAPO care.