Bratr stále „zápasil“ s vysokým krevním tlakem a byl udržovaný v umělém spánku. Když se ho 12. března lékaři rozhodli probudit a odpojili jej od dýchacího přístroje, došlo u něj k zástavě srdeční činnosti a musela být zahájena resuscitace. Bratr musel být opět uvedený do umělého spánku. Ten den proběhly turbulentní změny jeho zdravotního stavu, byl v takovém stavu, že nám pan primář opatrně naznačil, abychom se s ním přišli rozloučit… Dorazili jsme co nejdříve s manželem i tátou. Všechny kontrolky svítily červeně a vykazovaly hraniční hodnoty životních funkcí. Situace dle lékařky byla velmi vážná – kritická.

V podvečer se za ním zastavily také moje dospělé děti, a ty už přišly s povzbudivější zprávou. Oba jsou věřící a po tom, co nad ním oba prožili silný duchovní dotek v modlitbě, přestaly kontrolky přístrojů „alarmovat personál“ a hodnoty životních funkcí postupně padaly do normálnějších hodnot.

Jaká byla naše radost, když ještě ten den večer ošetřující lékařka paní MUDr. Petreková, která měla celý den službu na ARIPu, zavolala a s neskrývanou radostí nám sdělila, že se pokusili bratra znovu probudit z umělého spánku, a tentokrát nenastaly žádné komplikace, ale naopak, bratr reagoval na různé pokyny, hýbal končetinami, a nakonec potvrdili i funkci obličejových svalů. Hospitalizace na ARIP trvala téměř tři týdny, po tu dobu jsme jej navštěvovali každý den a mohla jsem tak sledovat péči i přístup jednotlivých zdravotníků u lůžka a komunikaci s námi rodinnými příslušníky. Bratr ještě delší čas ležel, ale když po několika dnech začal chodit, tak jsem velmi kvitovala snahu o jeho „zaměstnání“ různými aktivitami. To, co komplikovalo komunikaci s ním, byla docela těžká forma afázie, ale i to se dařilo s dobrou vůli překonat.

Paní doktorce Petrekové jsem vděčná nejenom za úspěšnou resuscitaci bratra, ale stejně tak i za následnou péči o něj na oddělení ARIP, což bylo téměř 3 týdny. Po celou dobu se zajímala o vývoj a snažila se právě o jeho zapojení do aktivit, kterých byl schopný. Paní doktorka nám samozřejmě nemohla zaručit, že vývoj půjde už jenom dobře a na konci to bude úplně super, ale její přístup a komunikace s námi byla vždy velmi lidská.

Jsem vzděláním také zdravotník, něco tedy o této profesi vím – dokonce jsem sama po maturitě mohla nastoupit právě na oddělení ARO Šumperské nemocnice, které bylo tehdy nově zřízeno na patře bývalé chirurgie. My, jako žákyňky, jsme se na praxi za dveře ARO tenkrát vůbec nedostaly, proto jsem byla tímto místem velmi poctěna. A už tehdy, před 45-ti lety, kdy jsme zdaleka nedisponovali takovým materiálem, přístroji a jinými vymoženostmi, které jsou ve zdravotnictví k dispozici dnes, jsem si uvědomovala, jak důležitá je erudice lékařů či zdravotních sester, avšak i jejich přístup k pacientům.

Proto mě také potěšila odpověď jednoho ze zdravotních bratrů, když jsem to zmínila u lůžka mého bratra na ARIPu, tak i on odpověděl, že nejde tolik o přístroje, ale právě o ten přístup zdravotníků.

Je to tedy rok a 1 měsíc od doby, co jsme s bratrem celá rodina prožívali jeho zázračné oživení a postupné uzdravování. Ale protože afázie do jisté míry stále přetrvává a bratr je svobodný, jsem jeho nejbližší rodinný příslušník, který se o něj může starat. Naučila jsem se s ním komunikovat a stala se jeho tlumočnicí. Všechna jeho kontrolní vyšetření domlouvám já a také jej na ně doprovázím. Za ten rok jsme absolvovali mnoho desítek vyšetření na různých odděleních šumperské i olomouckém nemocnice.

Musím otevřeně říct, že jsme zažili i méně příjemná jednání zdravotníků, a někdy bych to stručně označila, jako „náraz do zdi“. Proto jsme po roce také nezaváhali, abychom spolu s bratrem mohli paní doktorce Petrekové na oddělení ARIP srdečně poděkovat za její příkladnou službu pacientům, která je v jejím případě skutečným posláním.

Na závěr bych chtěla moc poděkovat i těm dalším zdravotníkům, kteří se se mnou a mým bratrem během té doby setkali, a kteří jsou nejen odborně zdatní, ale také navíc vstřícní a empatičtí.

Iva (Hakenová) Hlavsová