Klášterní hudební slavnosti, Klasika Viva, Preludium Aloise Motýla. To jsou všechno pojmy, které není třeba vysvětlovat nikomu, kdo má rád krásnou hudbu a navštěvuje koncerty v Šumperku, blízkém i vzdáleném okolí. Můžeme si každoročně přečíst bohaté programy, vidět a slyšet špičkové interprety. A bereme to všichni tak trochu jako samozřejmost, která tu vždy byla, je a bude. Jenže žádné takové dílo nevznikne samo od sebe a hudební festival takového rozsahu, jakým jsou Klášterní hudební slavnosti, už vůbec ne. Je za ním neskutečné množství práce, problémů, slz a potu, když organizátoři narážejí na lhostejnost a nepochopení. Ale také hodně štěstí, spokojenosti a radosti, když se dílo nakonec podaří. Za festivalovou hudební krásou, kterou na sebe necháváme působit, při které nás někdy mrazí v zádech a někdy nám i zvlhnou oči, stojí již 25 let MgA. Roman Janků. Violista a původně houslista, ale hlavně organizátor a manažer, který „za to všechno může“. Tak se pojďme podívat, jakým řízením osudu a jak velkým obloukem přes polovinu světa se vrátil do Šumperka, aby zde založil, vybudoval a rozvíjel jeden z největších festivalů klasické hudby v České republice.

Vzpomenete si na úplně první moment nebo momenty, které způsobily, že hudba bude Vaší celoživotní prací i posláním?
Není to jeden moment, ale období si pamatuji přesně. Navštěvoval jsem tehdejší Lidovou školu umění v Šumperku a někdy v šesté třídě mě vyučovala hudební nauku paní učitelka Lenka Nezbedová. Půjčovala mi desky s klasickou hudbou, moc mě to zaujalo a chtěl jsem poslouchat další. To byl zlom, kdy mě začala hudba opravdu bavit. Současně jsem byl členem školního smyčcového orchestru, kde bylo společenství prima lidí. Vzpomínám si na setry Stratilovy, Janu Štefáčkovou, Aleše Korgera, Hanku Pospíšilovou a mnoho dalších, se kterými jsme si „sedli“ a vytvořili moc fajn komunitu. Trochu jsem si tím kompenzoval to, že jsem nemohl kvůli hlasivkám zpívat v dětském pěveckém sboru Motýli, přestože většina mých přátel do sboru chodila. Zažili jsme s orchestrem krásné chvíle. Vzpomínám na natáčení v Olomouci, kdy jsme spolu byli a pracovali celý den. V orchestru jsme hráli krásné skladby od Myslivečka, Bendy, Bacha, Beethovena a v té době se můj vztah k hudbě prohluboval a zrálo ve mně životní rozhodnutí.

Tehdejší LŠU, dnešní ZUŠ absolvovaly desítky tisíc lidí, každému z nich to něco přineslo. Ale kde je ta hranice mezi těmi, kdo hudebním vzděláním jenom projdou, a těmi, které to poznamená na celý život?
U mě to proběhlo v podstatě velmi jednoduše. Na konci sedmé třídy došlo na rozhodování o střední škole. Asi jsem byl schopen jít na jakoukoliv střední školu, ve hře bylo gymnázium, ale k matematice a technickým předmětům jsem neměl úplně kladný vztah. Ne že bych je nezvládal, ale humanitní studium mě lákalo více. Zavrhl jsem gymnázium a řekl si, že zkusím konzervatoř. Pan učitel Raška „šel do vývrtky“, když jsem mu své rozhodnutí sdělil. Věcně mi tedy vysvětlil, že nás čeká půl roku dřiny a potu, techniky s etudami, stupnicemi s dvojhmaty atd. Je to podobně jako ve sportu, salto vzad se taky nenaučí nikdo za dva měsíce. Odjel jsem tedy do Pardubic k přijímacím zkouškám na konzervatoř. Zkouška má dvě části. Nejdříve nástroj a pak pohovor. Chtěl jsem studovat housle, ale v tomto oboru byl tradičně velký převis, tam bych zřejmě neuspěl, ale ve druhé části zkoušky u pohovoru jsem řekl, že chci hlavně studovat hudbu, a to zkušební komisi zaujalo. Místo houslí mi škola nabídla violu a byl jsem přijat.

Jak probíhá život patnáctiletého kluka na konzervatoři přes sto kilometrů od domova?
Čekala mě tvrdá práce. Asi jsem byl v začátcích ve hře na nástroj nejhorší, což mi řekl otevřeně i pan profesor. Když přijeli rodiče na první schůzky, tak jim sdělil, že mi čtyřku nedá, je to trojka a další už bude jenom na mně. Tak jsem to vzal za své a doháněl vše, co mi chybělo, abych si zasloužil místo ve škole. Bylo mi doporučeno cvičit 3 až 4 hodiny denně, snažil jsem se tomu alespoň přiblížit. V té době jsem bydlel na internátě, kde jsme si volný čas krátili i hraním pro radost. Ve druhém ročníku přišla změna profesora a také nastoupili mnozí starší kolegové – studenti. To byl velký stimul pro zlepšení, poměřoval jsem se s nimi a měl čím dál větší chuť do studia i hraní. V té době vzniklo na pardubické konzervatoři krásné lidské společenství, vlastně taková hudební rodina. Všichni jsme se znali, vzájemně se podporovali a pomáhali si. Ve třetím ročníku nás čekaly opět ročníkové zkoušky, a když jsem pak slyšel při závěrečném hodnocení, že violisti hráli líp než houslisti, tak jsem z toho měl opravdu velkou radost. V tu chvíli nás všechny muzika a nástroje doslova „pozřely“. Absolvoval jsem úspěšně konkurz do orchestru, hráli jsme před celými Pardubicemi a zažívali nádherné pocity. Podařilo se mi také získat čestné uznání poroty na prestižní soutěži hudebníků do 30 let. To už jsem věděl, že na violu umím, a v té době se rozhodl pro studium na pražské AMU. Ale ještě předtím jsem prošel konkurzem do Gustav Mahler Jugendorchestru, který založil slavný dirigent Václav Neumann s dalšími evropskými dirigenty. Původně byl myšlen pro mládež ze střední Evropy, od roku 1993 v něm hráli ale muzikanti z celého kontinentu. Měli jsme dva týdny soustředění v Bolzanu, další čtyři týdny koncerty napříč Evropou pod vedením takových velikánů jako Claudio Abbado, Riccardo Chailly, Neeme a Paavo Järvi a mnoha dalších. Byla to úžasná zkušenost a navázání kontaktů s mnoha významnými lidmi.

Kam Vás zavedla studia a láska k hudbě v dalších letech?
Původně jsem si myslel, že po ukončení šestého ročníku v Pardubicích budu učit na hudebce stejně jako velká část absolventů. Rozhodl jsem se ale už během studia, že se přihlásím na AMU do Prahy. V šestém ročníku konzervatoře jsem složil zkoušky, první den nástroj, následně teorie a dějiny hudby, a byl jsem přijat. AMU je profesionální komunita. Kamarádi, přátelé, známí, všichni rádi poradí a pomohou. Stal jsem se členem Talichova komorního souboru. Objeli jsme celou Evropu, třikrát jsme koncertovali v Japonsku. V té době mě začalo zajímat, jak to organizačně funguje, a pustil jsem se do hudebního managementu. V Praze vznikl podle vzoru Vídně Prague Mozart Orchestra hlavně pro turisty. Hráli jsme v dobových krojích, vstupenky se prodávaly na ulicích a náměstích, jednoduše vše, po čem turista v Praze touží. V orchestru jsem nejdřív jen hrál a později převzal management i produkci. Začínali jsme v únoru čtyřmi koncerty, v červnu a srpnu jich bylo i šestnáct do měsíce. To trvalo skoro tři roky. Na konci studia jsem odjel na tři měsíce na stáž do Japonska a organizaci turistického orchestru přenechal jiným. V té době už jsem byl také ženatý, hraní a organizace byly zdrojem příjmů naší mladé rodiny.

I život v dalších letech Vás odvál poněkud dále z rodného kraje i v souvislosti se založením rodiny a prací. Kde se nacházejí Rostoklaty, v nichž dnes žijete?V malé, ale krásné obci Rostoklaty, nedaleko Českého Brodu, jsme se ocitli, protože jsme po letech strávených v Praze zatoužili po venkově, chyběl nám relax na zahradě a prostor pro naše dvě děti. Na počátku realitní krize po roce 2008 se nám podařilo koupit pozemek a postavit domek se zahrádkou, kde jsme šťastni a spokojeni. Obec má 600 obyvatel, obchod, poštu, kostel, fotbalové i další hřiště, vše, co má správná vesnice mít. Další výhodou je poloha nedaleko Prahy. Práci jsem měl jako zástupce ředitele na ZUŠ v Hostivaři, tak to bylo na dojíždění kousek.

Vaší rodnou obcí je ale Rapotín, základní školu jste absolvoval v Petrově, hudební školu v Šumperku. Co Vás přivedlo k myšlence vrátit se do rodného kraje a organizovat tak náročné projekty jako Klasika Viva a Klášterní hudební slavnosti?
Jednou nohou jsem zůstal v Šumperku i během studia. Hrál jsem na radnici při svatebních obřadech, absolvoval jsem jich snad stovky s desítkami oddávajících. V té době jsem byl také vyslán do Berlína na soutěž a potřeboval jsem si repertoár někde zahrát před obecenstvem. Zeptal jsem se tehdejšího starosty Petra Krilla, zda by to bylo možné na radnici v obřadní síni. Obecenstvo tehdy tvořila jeho rodina, moje rodina a přátelé, hrál jsem společně s mojí manželkou. Ale koncert se povedl a vznikla myšlenka, že by takových akcí mohlo být více.

Cyklus Klasika Viva vznikl před 25 lety a „Klášterky“ slaví letos 20. jubileum. Měl jste hned na počátku představu, že cílem je vytvoření jednoho z největších festivalů klasické hudby u nás? Nebo se to prostě stalo?
V hlavě se mi celou dobu honila myšlenka, co vlastně v té době nabízel Šumperk v oblasti klasické hudby. Samozřejmě Šumperský dětský sbor Motýli a Preludium založené Aloisem Motýlem v návaznosti na sbor. Vedle toho už jen občasná představení s náplní tohoto žánru. Nosil jsem v hlavě nápad na pravidelné koncerty a z toho vznikla díky mé předchozí zkušenosti Hudba na radnici. Začínali jsme velmi skromně. Hrál jsem já, kamarádi a známí z AMU. Všichni tenkrát s radostí přijeli zahrát, byl to v mnoha případech začátek jejich kariéry. Nejdříve jsme přidávali židle v obřadní síni, pak přešli do výstavní síně v muzeu. V roce 2005 byl otevřen klášterní kostel, a to byl obrovský impulz, který změnil kulturu v Šumperku. Tak postupně vznikl cyklus Klasika Viva, jak ho známe dnes. Pak mi ale bylo líto, že tak úžasný prostor je prázdný v létě, a přišel nápad na Klášterní hudební slavnosti. Nejdříve jen v Šumperku, dnes Bruntál, Šternberk, Jeseník, Mikulov a mnoho dalších míst. Všude pro radost a potěšení těch, kdo mají krásnou hudbu rádi.

Přepadnul Vás někdy během toho čtvrt století splín a řekl jste si, že to zabalíte?
To se asi někdy stane každému, kdo podobné věci organizuje. Na začátku jsem se musel hodně učit propagaci. Články, fotky, dostat informace k veřejnosti. V té době mi hodně pomohly tehdejší místní deníky a týdeníky, jejich redaktoři, a také vedení domu kultury. Fungovalo to na jednoduchém základě: „Když si to zorganizujete, tak Vám pomůžeme.“ Ale i tak byla veškerá pomoc vítaná a důležitá. Tak jsem organizoval více a více a krize přišla paradoxně, když jsme se chtěli rozvinout, zlepšovat a expandovat do regionu. Samozřejmě především finanční. Neměli jsme takovou podporu, která by stačila našim představám o obsahu festivalu. Přesvědčovat kohokoliv o prospěšnosti a důležitosti našeho projektu bylo v té době hodně obtížné. A žádný organizátor podobného festivalu nechce stát na místě, nebo se dokonce vracet zpátky...

Je možné srovnat začátky festivalu a jeho dnešní podobu?
Na začátku byly tři koncerty. Dnes jsou to tři měsíce a program obsahuje třicet tři akcí. Podle toho se také změnilo financování a rozpočet. Zpočátku byla zásadně důležitá vložená energie a snaha získat podporu. Bez toho nejde udělat vůbec nic. Kromě energie jsem vložil do začátků také hodně vlastních prostředků. Zažili jsme únavu, ztráty, ale také radost z naplněných sálů a nádherných výkonů interpretů. Dnes se vytvořila krásná komunita kolem festivalu jak po stránce organizační, tak i interpretační. Není výjimkou speciální nastudování představení a jeho premiéra právě na našem festivalu. To vše nám dělá radost, která přebíjí nezdary a potíže.

Dokázal byste pojmenovat moment, který Vám za těch 25 let organizace utkvěl nejvíce v paměti? A na druhou stranu, koho byste chtěl mít na koncertě jako největší „hvězdu“ v budoucnosti?
Myslím, že jsme prožili mnoho nádherných chvil se skvělými interprety. Adam Plachetka, Musica Florea… Pokud bych měl ale vybrat jeden momentální vjem, tak velkým zadostiučiněním pro mne byla v roce 2024 v klášterním kostele Má vlast zahraná na historické nástroje souborem Musica florea, vše umocněno návštěvou paní Evy Pavlové, manželky prezidenta republiky. To byl z pohledu hudební a společenské úrovně nejsilnější moment. Druhým momentem bylo bez nadsázky získání Nemocnice Šumperk jako významného finančního partnera. Pro mě to bylo neskutečné povzbuzení a najednou jsem zjistil: „Aha, ono by to šlo…“. Navíc to byl zřejmě impulz pro další možné partnery z privátní sféry, kteří se k podpoře přidávají. Velkou radost mi dělají i jednotlivci, kteří se zapojují do našeho programu mecenášů. Dnes už je to velmi významná skupina podporující festival. A představa o budoucnosti? Líbilo by se mi přivést na festival operu pod širým nebem. Případně zorganizovat symfonii se sólovým klavírem někde v centru města. A třeba bude jednou na festivalu zpívat Magdalena Kožená.

Pro letošní program Klášterek jste zvolil téma „mosty“. Můžete říct, proč tohle téma a jak se projeví v letošním programu?
S tematickým kontextem při festivalu pracujeme již od roku 2022. Nejdříve to byl Jiří Antonín Benda jako skladatel, následovalo obecnější téma malá NAŠE TÉMA Vídeň, pak české luhy a háje, po nich skladatelé mimo domov. Téma mosty pro letošní rok má více významů. Jednak propojení regionů od Bruntálu až po Mikulov. Mostem do minulosti chceme také aktivně zmínit významné osobnosti, které proslavily region. Leo Slezaka v minulosti a rodinu Kleinů, kteří dokonce jako podnikatelé mosty fyzicky stavěli. My budujeme mosty virtuální mezi generacemi, územími, kulturami a lidmi. A hudba je přece sama o sobě jedinečným a nenahraditelným mostem.

Jedním z partnerů festivalu je také Nemocnice Šumperk, jejíž vedení dlouhodobě podporuje podobné téma. Propojování různých světů a také heslo „do nemocnice nejenom s bolestí a nemocí“. Pořádáme koncerty v kongresovém sále, cimbál v netradičních sklepních prostorách, adventní koncerty, výstavy atd. Patří podle Vás kultura do areálu nemocnice?
Vzhledem k prostorám, kterými areál nemocnice disponuje, jednoznačně ano. Nedávno objevené sklepní prostory pod pavilonem P jsou prostě geniální. Cimbál se nabízí sám o sobě, ale dovedu si představit i jiný druh hudby. A tato akce jako prolog je krásným propojením se samotným festivalem. Kongresový sál je krásný moderní prostor. Pro festival jsou koncerty v areálu nemocnice již třetím rokem zajímavým obohacením.

Ještě dovolte otázku na úplný závěr. Je něco, co ještě dnes kulturní nabídce v Šumperku chybí?
Z mého pohledu jednoznačně nezávislý koordinátor, který by vedl a řídil komunikaci, koordinaci, ale hlavně propagaci jednotlivých aktivit.