Vaši lékařskou praxi jste zasvětil oboru radiodiagnostika, který není tak viditelný jako chirurgie, ortopedie či porodnictví. Každý ví, kdo přivedl jeho dítě na svět a kdo mu operoval kyčelní endoprotézu. Ale nikdo netuší, kdo vytvořil pečlivou diagnostikou předpoklad pro úspěšnou operaci. Nemrzelo Vás to někdy? A byl to zvýšený zájem o techniku a technologie, který Vás přivedl právě k radiologii, radiodiagnostice a zobrazovacím metodám?
K oboru jsem se dostal čistě administrativní cestou ve vojenské nemocnici. Mým původním záměrem bylo pokračovat v rodinné tradici. Proto jsem během studia působil jako pomocná vědecká síla na ORL klinice Fakultní nemocnice a Univerzitě Palackého, kterou v té době vedl profesor Chvojka. Po promoci v roce 1962 jsem nastoupil do Vojenské nemocnice na Hradisku na interní oddělení jako občanský zaměstnanec. V té době si absolvent nemohl moc vybírat, spíše se řešilo, kde je volné místo. To moje na interně bylo záhy zrušeno a jediné volné bylo na radiodiagnostickém oddělení. K oboru RDG mě pak definitivně zlákal a připoutal můj první šéf, který byl velkým odborníkem na neuroradiologii a než byl „přemístěn“ do Olomouce, byl náčelníkem RDG oddělení Ústřední vojenské nemocnice v Praze. Právě vznikající nové moderní přístroje a možnosti rozvoje diagnostiky způsobily, že jsem si tento obor nakonec vybral.
Jak pokračovala Vaše další profesní kariéra?
V březnu 1963 jsem byl na základě konkurzního řízení přijat na radiologickou kliniku Fakultní nemocnice a UP v Olomouci (v té době na radiologický ústav). Po absolvování I. a II. atestace v oboru radiodiagnostika jsem postupně pracoval jako sekundární lékař, lékař samostatně pracující, asistent a odborný asistent až po zástupce přednosty pro léčebně preventivní péči v roce 1973. Od 1.1.1974 jsem byl primářem RDG oddělení v Nemocnici s poliklinikou Přerov, kde jsem působil až do konce ledna roku 1990. V tomto turbulentním roce jsem byl nařčen svými spolupracovníky – radiologickými laboranty, že jim
stále jenom přidávám práci zaváděním složitějších metod, vybudováním angiografického pracoviště apod. Po dohodě s ředitelem nemocnice jsem požádal o rozvázání pracovního poměru dohodou bez udání důvodu. Dotazoval jsem se krajského odborníka, kde je nejhorší personální situace. Byla prý všude, tak jsem vybral Šumperk.
Co stálo za Vaším rozhodnutím pokračovat v lékařské praxi právě v Šumperku?
Zvolil jsem Šumperk vzhledem ke vzdálenosti od mého tehdejšího bydliště, v části Přerova – Vinary a také proto, že jsem se dobře znal s tehdejším primářem RDG oddělení MUDr. Jaroslavem Keprtem, který s mým příchodem do Šumperka souhlasil. Přijímal mě tehdejší ředitel MUDr. František Elsner. Příjemným překvapením byla výše mzdy. Byla o 100 Kč vyšší, než jsem měl jako primář v Přerově. RDG oddělení sídlilo v té době v tzv. „kapli“. Přišel jsem do úplně jiného prostředí, ve srovnání s Přerovem velmi přátelského a také s kvalitním odborným zázemím. V té době jsme získali nový ultrazvukový přístroj a záhy na to i první CT přístroj (počítačový tomograf). Šlo tehdy o zcela nový způsob vyšetření, který bylo nutno zvládnout.
Ale přece jenom vzdálenost Přerov – Šumperk není úplně malá, přesídlil jste do Šumperka, nebo dojížděl?
(Smích)… Vzpomínám si dobře především na svou první cestu do Šumperka. V Přerově jsem bydlel 300 metrů od špitálu a nic jsem tedy nemusel dopravně řešit. Do Šumperka jsem napoprvé téměř nedojel. Řídil jsem se instrukcemi, které říkaly, že mám jet osobákem do Olomouce, přesednout na spěšný vlak na Zábřeh a následně na „horský expres“ do Šumperka. Do Olomouce to šlo dobře, jenže tam stály dva spěšné vlaky vedle sebe. Jeden jel doleva a druhý doprava. Tak jsem do jednoho nasedl a v pravé poledne jsem byl… v Bruntále. Tam jsem vyděsil tehdejšího primáře, snad si myslel, že jsem přijel, abych ho vystřídal, tehdy nebyla jednoduchá doba. Nicméně nakonec jsem dojel do Šumperka autobusem. Dali jsme si s ředitelem nemocnice oběd a jel jsem zase domů. Ale pracovně jsem už v Šumperku zůstal.
V Šumperku se během Vaší pracovní kariéry několikrát vystřídalo vlastnictví areálu i vedení nemocnice. Jak na tato období vzpomínáte?
Během doby se měnilo vlastnictví i celá nemocnice. Mohu potvrdit, že každá změna vlastníka vedla ke zlepšení řízení nemocnice a znamenala její další rozvoj. První léta byla hektická. V té době byl dokončen a otevřen nový pavilon takzvaný „chirurgický komplex“, nemocnice se privatizovala a já jsem se stal po odchodu prim. MUDr. Jaroslava Keprta (privatizoval RDG pracoviště na poliklinice) primářem RDG oddělení a v roce 1993 i na čas ředitelem nemocnice. V době, kdy fungovala nemocnice jako s.r.o., i „pidi“ společníkem. Radiodiagnostické oddělení se přestěhovalo do nových, na tu dobu velmi moderních prostor. Přišli noví lékaři se zájmem o moderní vyšetřovací metody včetně intervenčních, a to jak vaskulárních, tak nevaskulárních. Pro školení lékařů v těchto metodách jsem domluvil spolupráci s předním a uznávaným odborníkem v intervenční radiologii z radiologické kliniky UP a FN v Olomouci. Dnes u něj na klinice jako intervenční radiolog pracuje i můj syn. Spolupráci s Fakultní nemocnicí Olomouc považuji za velmi důležitou.
Jste spokojen s Vašimi pokračovateli na Vašem oddělení, kteří měli možnost odborně růst za Vašeho vedení? Jak vidíte budoucnost pracoviště, které jste tolik let řídil?
V průběhu let přibývalo množství vyšetření, trval ale stále nedostatek lékařů. V listopadu 2007 jsem dovršil 70 let a k 1. 1. 2008 jsem předal vedení oddělení dnešnímu primáři Jiřímu Geroldovi. Určitý čas jsem ještě pracoval na plný úvazek včetně nočních služeb. Během času jsem přestal sloužit a pracoval jsem na zkrácený pracovní úvazek, a to již jen na CT pracovišti, až do prosince minulého roku. Překážkou v pokračování pracovní činnosti už byl věk a zdravotní stav. Jsem přesvědčen, že mé dlouholeté pracoviště je ve výborném stavu s velmi dobrou perspektivou do budoucnosti, a to jak po personální, tak po stránce přístrojové. Velkým přínosem byl příchod dvou plně erudovaných lékařek se zkušeností hodnocení vyšetření magnetické rezonance.
Lékařské povolání je náročné po všech stránkách. Vyžadujevplné soustředění, pracovní nasazení a také je velmi náročnévna čas. Každý ale potřebuje nějak relaxovat. Mezi Vašimi fotografiemi jsem našel pohledy na jachty a vodní hladinu….
K jachtingu jsem se dostal už jako kluk při rekreaci na Máchově jezeře. Nejdříve jsem si vyrobil plachtu na obyčejný kajak. To zaujalo jednoho německého rekreanta a ten mi dal první opravdové lekce plachtění, naučil mě základy, ze kterých čerpám dodnes. Později jsem se stal členem Jacht klubu v Prostějově. Jezdili jsme nejdříve na „Mloku“, pak na jachtě typu „Pirát“, znali jsme se i s Richardem Konkolskim (třikrát obeplul Zemi na jachtě) a jeho manželkou. Později jsme si s kamarádem v Olomouci pořídili „Létajícího Holanďana“, což je olympijská třída závodní plachetnice, a s tím jsme v ročním hodnocení získali nejvíce bodů v republice. Po otevření hranic jsme začali s kolegy jezdit na Jadran a do Středozemního moře. Obepluli jsme Maltu a Sicílii.
Máte ještě další záliby? Hodně lékařů relaxuje sportem, někteří myslivostí.
Kromě jachtingu mě celoživotně zajímá hudba. První kapelu jsme měli již na gymnáziu a pokračoval jsem i při studiu medicíny. Kvůli muzice jsem málem zběhl ze studií (smích). Po zkoušce z anatomie jsme slavili v jednom olomouckém klubu. Když se uvolnily bubny, tak jsem za ně sedl a za pár minut už jsem měl nabídku na profesionální angažmá. Pak jsem opravdu hrál s velkými kapelami Alfa Farmakon a Alfa Moravské železárny, ale studia jsem naštěstí nezanechal. Doprovázeli jsme velké estrádní programy v celém tehdejším kraji. Zpíval s námi R. A. Dvorský, Hana Vítová a další tehdejší hvězdy. Zaskakoval jsem také v mnoha big beatových kapelách. Byl jsem i na konkurzu do kapely, která doprovázela krajskou hvězdu tehdejší pop music Pavla Nováka, ale mezitím jsem se stal primářem a už jsem neměl dostatek času.