■ Jak jste se ke své práci dostala?

Vystudovala jsem lékařskou fakultu na Karlově univerzitě a moje kariéra začala v roce 1988 na chirurgii v Červené Vodě. V roce 1994 jsem začala jezdit na částečný úvazek také jako lékařka záchranné služby v Pardubickém kraji. O čtyři roky později proběhla v Červené Vodě restrukturalizace – nemocnice byla uzavřena a místo ní vznikla léčebna dlouhodobě nemocných. Mně byla ale vždy bližší urgentní medicína, a proto jsem, tehdy již jako vedoucí lékařka, nastoupila na záchranku na plný úvazek. Do svého rodného Šumperka jsem se vrátila v roce 2005, o dva roky později mi byla nabídnuta pozice vedoucího lékaře a zde jsem dosud.

■ Kolik posádek pod Vás spadá a jak velký region pokrýváte?

Jako vedoucí územního odboru Šumperk mám na starost výjezdové základny Šumperk, Zábřeh, Hanušovice a Loštice. Já pracuji na výjezdové základně v Šumperku, kde se nachází jedna posádka RLP (s lékařem) a dvě posádky RZP (se záchranářem). V Zábřehu je jedna RLP, v Hanušovicích a v Lošticích po jedné RZP. Společně obstaráváme celý okres Šumperk. Jsme také využíváni pro sekundární transporty akutních pacientů na vyšší pracoviště – například do Fakultní nemocnice Olomouc nebo Brno – k čemuž nás využívá i územní odbor Jeseník.

■ Jak vypadá běžný den na základně záchranné služby?

Pracujeme ve dvanáctihodinových směnách, denních a nočních. Po příchodu do práce probíhá předání směn a informací o případných mimořádných událostech, kontrola vybavení vozidel a funkčnosti přístrojů.

Když někdo v Olomouckém kraji vytočí linku 155, hovor je přijat na operačním středisku v Olomouci. Operátor podle informací od ohlašovatele zvolí nejbližší výjezdní základnu a rozhodne, zda vyšle posádku se záchranářem, či lékařem. V nadpoloviční většině to bude právě posádka se záchranářem, který má vysokoškolské vzdělání zaměřené přímo na urgentní medicínu nebo zdravotní sestra se vzděláním v intenzivní péči. V případě život ohrožujících stavů je samozřejmě vyslán lékař. Vybrané posádce jsou předány veškeré informace do výjezdového tabletu a telefonu. Podle povahy a závažnosti zdravotního stavu pak pacienty předáváme nejčastěji do Nemocnice Šumperk nebo Fakultní nemocnice Olomouc.

■ S jakými typy zásahů se setkáváte nejčastěji?

Jako lékařka se nejčastěji setkávám s akutními pacienty u dopravních nehod, s běžnými úrazy při sportu či v domácnosti nebo s pacienty s těžkými alergickými reakcemi. Vyjíždím k náhlým zhoršením stavu, poruchám vědomí, infarktům, mozkovým příhodám, ale také třeba provádím paliativní péči u pacientů v terminálním stádiu. Pokud je to třeba, spolupracujeme i s leteckou záchrannou službou.

■ Co je na Vaší práci nejtěžší a co Vás naopak nejvíc naplňuje?

Nejhorší jsou samozřejmě výjezdy k nemocným nebo poraněným dětem. Pak také k osobám poraněným z důvodu zbytečného hazardování nebo vlivem alkoholu a drog. Oproti tomu stojí úspěch při resuscitaci, když se nám podaří pacienta oživit a vrátit ho do života. To je pro nás ohromnou satisfakcí za vynaloženou námahu a stres.

■ Práce na záchranné službě je obecně vnímána jako jedna z nejnáročnějších. Musí na to mít člověk povahu? A co Vám osobně pomáhá se po práci odreagovat?

Určitě na to musí mít člověk povahu. Velmi důležité je ale i rodinné a pracovní zázemí. Já mám opravdu štěstí na dobrý tým, kdy s kolegy často probíráme i ty nepříjemné situace. Dáme si zpětnou vazbu, zhodnotíme, zda jsme něco mohli udělat lépe, a navzájem se podpoříme.

Také je ale potřeba mít něco, u čeho člověk vypne a zrelaxuje. Pro mě jsou to aktuálně vnoučata, pes, četba a zahrádka. Ale musím přiznat, že si občas ráda chodím „odpočinout“ i do chirurgické ambulance. Mám tam částečný úvazek a je to úplně jiná práce.

■ Vaše posádky často přivážejí pacienty právě k nám na urgentní příjem. Jak vnímáte spolupráci s naší nemocnicí?

Nemocnice Šumperk je naším spádovým zařízením, takže většinu pacientů směřujeme právě sem. Předání pacienta avizujeme dopředu telefonátem a sdělením, o jaký stav se jedná, aby vše proběhlo bez zbytečných prostojů. Připravenost a vstřícnost personálu je však různá, někdy vše proběhne hladce, někdy naše posádka čeká na převzetí déle. Vše je o lidech.

Musím pochválit vedení nemocnice, se kterým vždy vše vyřešíme rychle a k oboustranné spokojenosti. Chci poděkovat zejména JUDr. Martinu Polachovi, který při loňských povodních sám nabídnul pomoc a nejen, že nemocnice poskytla vlastní sanitky zdravotnické dopravní služby, ale v pavilonu F bylo zřízeno i bezplatné evakuační centrum pro ty, kdo nemohli nadále zůstat ve svých domovech.

Výborně se mi spolupracuje také s vaším konziliárním, podpůrným a paliativním týmem (KPPT). Jak jsem mluvila o tom, že provádím paliativní péči u pacientů v terminálním stádiu, jedná se především o podání morfia. Se vznikem KPPT v Nemocnici Šumperk nám část těchto pacientů „odpadla“, protože je zajistí právě tento tým. I to je velká pomoc.

■ Jak si stojí veřejnost v oblasti poskytování první pomoci? Mění se to v posledních letech?

Povědomí o první pomoci se díky školám, sdělovacím prostředkům a aktivitám zdravotnických zařízení zvyšuje. Trend je opravdu dobrý – křivky statistik jdou nahoru, osvěta funguje. Česká republika je dokonce evropskou špičkou v poskytování laické KPR.

■ Co byste chtěla vzkázat čtenářům našeho Magazínu?

Ať nás nikdy nepotřebují. Ale kdyby přece – jsou v nejlepších rukou.