Lékařem se stal vlastně náhodou. Nebyl jeden z těch, kteří si v dětství hráli na doktora. Šel na gymnázium, protože nevěděl, co chce dělat. Tak získal další 4 roky k rozmyšlení navíc. Ve 3. ročníku gymnázia se situace opakovala, jednoduše nevěděl, čím chce být. Věděl, že chce pracovat s lidmi, a k tomu se dobře učil. S myšlenkou „co kdyby šel Honza na medicínu“, přišel jeho nevlastní otec, jemuž vděčí za mnohé v důležité části svého života. A tak se přihlásil na medicínu, na kterou se však nedostal. Protože byl odhodlán se hlásit na medicínu i další rok, tak si řekl, že se do té „reálné medicíny“ podívá. Nastoupil coby ošetřovatel na chirurgické oddělení nemocnice v Havířově. Byl to krásný rok, na nějž doteď vzpomíná. Teprve tady se tvořil jeho vztah k lékařské nebo spíš zdravotnické profesi jako takové. Pracoval na sádrovně, kde si připadal jako umělec se všemi druhy sáder, které dělal. Připravoval pacienty na operace, podával klystýry, holil intimní partie, převlékal postele, převážel pacienty na sál, ale také mrtvé na patologii, viděl rovněž navracení života, na druhou stranu i limity medicíny a smrt. Uvědomil si skutečný smysl této práce. Na vlastní oči poznal, čeho je medicína schopna. Medicína jej začala fascinovat právě proto, že v této práci viděl velký smysl. Ten rok ošetřovatele si v sobě nese doteď. Druhým rokem byl na Lékařskou fakultu Univerzity Palackého přijat a začalo šest studentských let. Hned po nástupu na fakultu mu bylo řečeno, že bude potřebovat trpělivost, pracovitost a plechový zadek (k nekonečnému sezení nad knihami). Oněch 6 let bylo další důležitou etapou jeho života. Etapou samostatnosti, zodpovědnosti, soutěžení v dobrém slova smyslu, navazování přátelství a vztahů.
Proč právě tato specializace? Interna je zřejmě nejširší lékařský obor a také hodně náročný, ale ne úplně vděčný.
Bylo to trochu jinak. Chtěl jsem být chirurgem. Důvodů bylo několik. Od mého působení na chirurgickém oddělení před nástupem na medicínu přes manuální povahu oboru až po fakt, že na výsledek své práce nemusíte čekat tak dlouho jako na interně. Věci se měly ale jinak. Na chirurgii a traumatologii ve Zlíně, kde jsem nastupoval, místo nebylo, tak mi byla nabídnuta pracovní pozice na interní klinice. Řekl jsem si, že si tam „odkroutím“ povinné kolečko a počkám, až se místo na chirurgii uvolní. Práce se mi ale natolik zalíbila, že jsem se rozhodl pro internu. Proč ta změna? Uvědomil jsem si, že mě více oslovuje celostní pohled na pacienta. Interní pacient je něco jako detektivka. Pacienti nemají napsanou diagnózu na čele nebo na rentgenovém snímku. Další faktor, který mi na interní medicíně imponoval, byl, že ji mohu dělat tak nějak hned. Že nemusím stát jako chirurgický elév ve frontě před operačním sálem, až se k něčemu opravdovému dostanu, nebo až si na mě pan primář vzpomene. Tím nechci znevažovat jiné medicínské obory. Zastávám názor, že není důležité, co děláte, ale jestli to děláte pořádně a s přesvědčením. To platí nejen pro medicínu, ale pro jakoukoliv lidskou činnost.
Kam směřovaly vaše další kroky a jak se stalo, že jste primářem interního oddělení právě v Šumperku?
Mé cesty byly klikaté. Byl jsem a stále jsem ctižádostivý, a protože se mi nedostávalo profesní, ale ani lidské satisfakce ve Zlíně, tak jsem odešel do Kroměříže a posléze do Hranic na Moravě. Paradoxně nejvíc jsem se naučil v té nejmenší nemocnici, v Hranicích. Měl jsem dobrou šéfku a chápavého ředitele nemocnice, takže jsem měl možnost si dodělat atestace z interního lékařství a kardiologie. V Hranicích jsem pracoval jako vedoucí jednotky intenzivní péče. Protože jsem byl generace, kterou, naštěstí, zastihla sametová revoluce v době studií, měl jsem možnost kontaktu se zahraničními lektory, a díky tomu jsem vyjel na zahraniční stáž do Velké Británie. Stále mě to táhlo do zahraničí. Má touha po zahraniční zkušenosti byla umocněna tím, že jsem se už na medicíně „chytil“ ambiciózní party studentů a kamarádů. Jedním z nich byl Bohdan Pomahač, všem známý plastický chirurg z Bostonu. Ten měl neskutečný tah na branku a ambice, jež jej díky jeho píli a schopnostem dovedly tam, kde je nyní. A tak se mi se vstupem České republiky do Evropské unie v roce 2004 naskytla možnost jít do zahraničí, a já se rozhodl to vyzkoušet. Moje první pracovní místo bylo na jihovýchodě Skotska v Dumfries. Odcházel jsem se „sterilní“ znalostí anglického jazyka typu BBC, takže o nějakých dialektech jsem neměl ani páru. Pamatuji si, že mým prvním pacientem byl typický skotský sedlák, kterému jsem nerozuměl ani slovo. Vytřeštěnýma očima jsem na něj u vizity zíral a mladý anglický lékař, který stál vedle mě, mi na to řekl: „Co máte z toho, já mu taky nerozumím.“ Bylo to krušných několik měsíců, než jsem byl schopen plynně komunikovat s pacienty a kolegy. Hledal jsem větší autonomii a taky kombinaci kardiologie a interní medicíny, a proto jsem odešel na pro mě do té doby neznámý ostrov Man (Isle of Man). Tady jsem byl jediným kardiologem na devadesát tisíc obyvatel, to si u nás vůbec neumíme představit. Strávil jsem v této zajímavé, ale rozporuplné části světa krásných deset let. Největší profesní satisfakcí pro mě bylo, když mě do svého týmu chtěli britští kolegové.
Co vás ve Velké Británii zaujalo? Je možné naše zdravotní systémy srovnávat?
Nemohu říci, že by bylo britské zdravotnictví lepší než české. Jde o pohled pacienta a lékaře, který se liší. Z pohledu pacienta je české zdravotnictví lepší, otevřenější a flexibilnější. Pro představu, na kardiologické vyšetření se čekalo 6-9 měsíců, a to ještě nebylo jisté, zda vás v ambulanci uvidí erudovaný kardiolog, nebo mladší kolega. Ve větších městech se běžně čekalo na urgentních příjmech (A&E) 4-8 hodin. To jsou pro našeho pacienta těžko představitelné věci. Na straně druhé je jejich medicína v mnoha ohledech přehlednější. Výkony, medikamenty a postupy jsou zde posuzovány z pohledu „evidence based medicine“ čili medicíně založené na důkazech. To vede k úspoře a k menšímu vystavování pacientů výkonům, jež na jeho prognóze nic nezmění. Co se mi na britské medicíně opravdu líbí, je pacient = partner neboli na rozhodnutí o té či oné léčbě se pacient aktivně podílí. Součástí tohoto přístupu je také zcela otevřená diskuze nad tak citlivými tématy, jako je DNAR statut (Do Not Attempt Resuscitation, nepokoušet se resuscitovat), a nad tzv. eskalačním plánem. Plánem, kam až se s léčbou pacienta má jít ve smyslu její eskalace (do jakého stadia nemoci má ještě smysl pacienta léčit). Obě témata rezonují v medicíně dnešní pandemické doby. V Česku stále chodíme kolem horké kaše a bojíme se těchto diskuzí. Ani na lékařských fakultách, ale ani v praxi nás nikdo neučil a bohužel stále neučí, že medicína není jenom o poskytnutí, ale také o neposkytnutí jistých forem léčby, pokud tato nevede ke zlepšení stavu a prognózy pacienta. Byl bych moc rád, kdyby se tyto diskuze staly součástí diagnostických a terapeutických plánů. Musíme s lidmi komunikovat.
Hodně českých lékařů se ze zahraničí již nevrátilo. Neměl jste po deseti letech života a práce v Británii chuť tam zakotvit natrvalo?
Je pravda, že jsem měl krásnou práci, která mě bavila, a navíc také opravdu dobré ohodnocení. Jenže se mi začalo úplně obyčejně stýskat. Člověk přece jenom má někde kořeny a není tak jednoduché je přetrhnout. Nechci to svádět pouze na sentiment a patriotizmus. Byly zde i jiné důvody. Můj syn prošel v Británii kompletním základním vzděláním. Nelíbily se mi ale malé nároky, jež byly na žáky kladeny, uplatňování stylu „politické korektnosti“ ve smyslu nekonečného chválení žáků, potlačování ambicí, soutěživosti atd. Paradoxně jsem měl větší pocit z uplatňování rovnostářství v Británii než v České republice. Kromě toho podnebí na severozápadu Anglie nebylo kdovíjaké. Deštivé zimy s tzv. horizontálním deštěm (kombinace deště a silného větru) nebyly opravdu žádný med. Stále je to směsice pozitivních a negativních pocitů, ale to nemění nic na faktu, že jsem za tuto desetiletou anabázi vděčný. Byť jsem strávil deset let na „rock in the middle of Irish Sea“, jak tomu říkají obyvatelé Isle of Man. Neskutečně mě to profesně, ale hlavně osobnostně posunulo dál.
Nakonec jste tedy přijal nabídku naší nemocnice a stal se primářem interního oddělení. Můžete za těch několik týdnů vaše rozhodnutí ohodnotit? Jak vidíte váš nový tým?
Šumperk je výzva. Přijal jsem ji, protože jsem si uvědomil, že pokud chci něco ovlivňovat a dělat věci podle svých představ, tak musím vzít díl zodpovědnosti. Primář má být unifikující článek týmu, ve kterém funguje demokracie a názorová různorodost. Nemocnice Šumperk je větší nemocnice okresního typu se slušným spádem, což samo o sobě znamená, že má velký potenciál. Potenciál je založen na lidech, kteří nemocnici vedou a kteří tam pracují. Prozatím mám z managementu nemocnice dobrý pocit, rozumím a fandím jejich představám, ambicím stran rozvoje a budoucnosti nemocnice. S týmem lékařů našeho oddělení jsem spokojený, tvrdě pracují, jsou schopni si bez mých zásahů navzájem pomáhat, zastupovat se. Tuto týmovou atmosféru je možné udržet za předpokladu dobrých finančních a profesních podmínek. Na tomto, si myslím, se s managementem shodneme. Jako každá jiná nemocnice, a zvlášť interní oddělení, máme problém v personální oblasti. Určitě by se nám s dvěma až třemi dalšími kolegy dýchalo lépe.
Co vás na vaší práci opravdu baví? Co vás naplňuje?
Medicína je celkově práce, jež má smysl. A není to jen o záchraně životů. Jsem rád, když od nás odchází spokojený pacient. Ale také, když je spokojená jeho rodina, díky dobré komunikaci a nastolení ovzduší důvěry. Každý pacient, se kterým se setkám, má svůj příběh. Přes mašinérii současné medicíny se často nahrazuje rozhovor s pacientem vyšetřovací metodou. Někdy stačí lidský přístup, rozhovor, jenž vynahradí nespočet tabletek a vyšetření. Někdy není ani možnost nic jiného pacientovi nabídnout.
Kam bude směřovat interní oddělení pod vaším vedením? Jaké jsou vaše vize?
Mým hlavním cílem je vybudovat spokojený pracovní tým jak lékařů, tak sester. Tým, kde se každý do práce těší a vidí v ní smysl. Tým lidí, kteří jsou za svou práci adekvátně ocenění. Byl bych rád, kdyby se naše řady rozrostly o několik lékařů. Pokud by se nám to s managementem podařilo, tak je možné rozvinout potenciál naší nemocnice a poskytovat kvalitnější a komplexnější péči pro pacienty v našem regionu.
Jak relaxujete po pracovním vypětí na oddělení. Dokážete nechat pracovní problémy za branou nemocnice?
Jsem typ osobnosti A, tak tu naakumulovanou energii potřebuji fyzicky „vybouchat“. Čtení knih není můj styl, takže si nejlépe odpočinu, zklidním a nabiju se cvičením nebo během. U mě platí, fyzická pohoda = psychická pohoda. „Dát si do těla“ má na mě velmi blahodárné duševní účinky. Říkám tomu přirozená droga, vyplavení endorfinů ukončené iontovým nápojem (pivem) je ideální kombinace. Snažím se nenosit práci domů, ale vzhledem k tomu, že je moje manželka lékařka, dost často řešíme právě medicínské problémy, pochopitelně v mezích GDPR.
Žijeme už více než rok v „covidové“ době. Kdybyste mohl situaci nějak ovlivnit, co byste udělal?
Nelíbí se mi trvalá mediální masáž. Vadí mi, že se veřejnost tolik straší. Chtělo by to více upřímnosti, otevřenosti a také trochu optimizmu. Nebylo by žádnou ostudou říci lidem: „Nevíme, ale uděláme všechno pro to, abychom vás ochránili.“ Není dobré vynášet kategorické soudy a pak je mnohokrát měnit. Jsou zavedena opatření, která nefungují. Zcela nesmyslně jsou zavírány restaurace, obchody, služby. Provozovatelé jsou schopni zajistit podmínky k tomu, aby byla dodržena veškerá hygienická opatření. Zamysleli jste se někdy nad tím, proč do restaurace nesmíte a do potravin ano? Vždyť u těch jablek stojíte vedle sebe poměrně těsně a saháte na ně hlava nehlava. To, že se nejedná o Ebolu, už přece víme. Těžko také snáším příliš emotivní rozhovory, byť se tím dotýkám i některých svých kolegů lékařů. Uvítal bych více chladné lékařské věcnosti a méně politiky. Informace o tom, jak nyní musíme rozhodovat, o tom, koho dáme na ventilátor a koho ne, jsou zavádějící, nepravdivé. Toto jsme dělali vždycky, ale nikoliv proto, že by nebyly přístroje, ale proto, že je to součást naší každodenní práce. Práce, kde každá intervence musí mít svou „evidenci“, kde zvažujeme „risk a benefit“ pro pacienta, toto je přece náš denní chléb.