■ Mohl byste se našim čtenářům krátce představit – jaká je Vaše role v nemocnici a jak dlouho tady pracujete?

Jmenuji se Milan Kalous, pracuji tu už šestnáctým rokem a náplní mojí práce je instalace a údržba medicinálních plynů. To je například kyslík, oxid dusný (známý také jako „rajský plyn“) nebo oxid uhličitý. Kontroluji jejich čistotu a tlak, aby bylo vše připraveno na provoz, a samozřejmě opravuji, co je potřeba.

■ Kdy a jak jste se dostal k rybaření? Byl to koníček od dětství, nebo jste si k němu našel cestu později?

Rybařit jsem začal už v dětství, zároveň jsem se ale věnoval i fotbalu. Naši chtěli, abych dělal spíš ten sport, všichni mi říkali, že na to mám talent (fotbal jsem na střední škole hrál i profesionálně). Bohužel dvěma koníčkům se ale na vyšší úrovni věnovat nedá, a já jsem tíhnul víc k tomu rybaření. Pak jsem měl i několik úrazů, které mě poslaly do předčasného sportovního důchodu, a tak jsem fotbalu nechal úplně a začal jsem se naplno věnovat rybařině.

■ Takže kdybyste se nerozhodl pro rybaření, byl by z Vás profesionální fotbalista?

Kdybych se nerozhodl pro rybaření a kdyby nebylo těch úrazů, které mou sportovní kariéru předčasně ukončily, je dost možné, že bych se profesionálně věnoval fotbalu.

■ Co Vás na rybaření baví nejvíc? Je to spíš klid u vody, nebo adrenalin při soutěžích?

Je to rozhodně kombinace klidu i adrenalinu. Věnuji se konkrétně lovu trofejních kaprů, a ta moderní rybařina je dnes už opravdu daleko. Není to jen nahazování prutu ze břehu, ale na soutěžích například zavážíme návnadu na člunu s elektromotorem i 500 m od břehu. Někdy prší, někdy je nám zima, sedíme v blátě, jsou velké vlny – to je rozhodně adrenalin. Zároveň se ale jezdím i o víkendu k vodě „vyklidnit”.

■ Na jaké návnady chytáte? Je nějaké specifikum, co se týče kaprů?

Já si návnady sám připravuji – mám i vlastní značku Rebelbaits, pod kterou je prodávám. Nemůžu samozřejmě prozrazovat výrobní tajemství (smích), ale jídelníček kapra se skládá z rybí moučky, trávicích enzymů a podobně. Dávám si záležet na tom, aby potom, co se kapr dobře nají, mu to i dobře trávilo. Jsem takový „kapří kuchař“. Suroviny objednávám z asi 18 zemí, například z Norska, Francie, Anglie… A ano, návnada na kapra je poměrně specifická, takže je pravděpodobnější, že na ni chytíte spíše toho kapra než jinou rybu.

■ Máte nějaké oblíbené místo, kam se vracíte rybařit nejraději?

Mám oblíbené místo v blízkém okolí svého bydliště, ale my rybáři o tom obecně neradi mluvíme, protože chceme těm našim místům zachovat co největší klid.

■ Jak se z rekreačního rybaření stane soutěžní disciplína?

Je to dlouhá cesta. Rybaření je od mládí moje velká vášeň a někteří moji kamarádi to měli stejně. A tak jsme se domluvili, že vytvoříme tým a zkusíme nějaké závody. Porovnáme naše schopnosti s jinými týmy, třeba i z jiných zemí. Šli jsme do toho a začalo se nám dařit.

■ To rozhodně. Letos jste se svým týmem vyhrál druhé místo na největší soutěži v lovu kaprů na světě – gratulujeme! Můžete nám přiblížit, jak to na takové soutěži chodí a jak se vlastně rybaří v týmu?

Každý závod má samozřejmě svá pravidla. Většinou se ale složí tým tří až čtyř lidí a chytá se na čtyři pruty. Práci máme v týmu rozdělenou, protože obsluhovat čtyři pruty, když si jeden vyváží třeba těch 500 m daleko, je složité.

Jak jsem říkal, máme čluny, na kterých vyjíždíme na vodu. Vybereme místo, kde si myslíme, že ten kapr bude nejlépe přijímat potravu, kterou mu předkládáme, a pustíme tam návnadu. Prut pak zavezeme zpět na břeh, kde ho dáme do stojanu. Jeden z nás jede třeba takto zavézt návnadu, jiný má „zdolávačku“ (zdolání kapra, který se chytil na návnadu) a ten poslední hlídá zbylé pruty.

Tahle konkrétní soutěž probíhala týden v kuse. To znamená, že lovíme i v noci. Jak jsem mluvil o té technice – dnes už máme signalizátory (nebo taky pípáky s příposlechem), což je zařízení, které nás upozorní, když máme záběr. Takže si v noci můžeme jít i na chvíli lehnout.

Samozřejmě je důležité mít dobrý tým. Musíme se na svoje parťáky spolehnout, za ten týden, co tam jsme, nesmí přijít žádná týmová ponorka, a také to musí být všechno zkušení rybáři. Když je ta ryba velká (největší kapr ulovený letos na soutěži na Balatonu měl 35 kg), je potřeba nejen fyzické zdatnosti, ale i nějakých zkušeností a schopností k tomu ji překonat.

Když kapra vytáhneme, zavolá se rozhodčí. Ryba se pečlivě zváží a zapíše, počítají se pouze ryby, které mají 10 a více kilo. Po týdnu vyhrává zjednodušeně ten tým, který má největší nachytanou váhu. My jsme nachytali celkem 585 kg bodované ryby, kdybychom počítali i ty menší, nebodované, mohlo by to být něco kolem 1 300 kg. Poslední den soutěže jsme byli ráno dokonce první, takže to byl stres, jak to dopadne. Nakonec nás překonal tým také z Česka, který měl o 11 kg víc (to je tak ten jeden kapr). Zajímavostí je, že na třetím místě byl též tým z Česka. Takže žijeme rozhodně v republice, kde je velmi velká konkurence (smích).

■ Stačí jeden člověk na 35 kg kapra?

Stačí. Jak jsem říkal, je to kombinace fyzické síly, zkušeností a dovedností.

■ Na soutěži IBCC byli účastníci z více než 20 zemí – Kazachstán, Vietnam, Anglie, Norsko… Jste tam v kontaktu s ostatními týmy? Přijíždíte třeba domů s novými kontakty?

Ano. Shodou okolností jsme na této soutěži měli místo právě vedle Kazachstánců, byli to super chlapi. Dokonce jsme zůstali v kontaktu a plánujeme, že se navštívíme. Zároveň my Češi a Slováci držíme hodně spolu, i když jsme tam vlastně konkurenti. Letos jsme třeba píchli člun a potřebovali jsme ho zalepit, a kluci z Česka, kteří byli zhruba 30 km od nás, nabídli, že skočí do auta a dovezou nám, co budeme potřebovat. Byli skvělí.

■ Co pro Vás osobně ten úspěch znamenal? Byl to splněný sen?

Rozhodně. Je to odměna za naši píli, za ty stovky, možná tisíce hodin strávených v dílně, kde vyrábím návnady. Soutěž zaštiťuje Fishing & Hunting, což je rybářská televize. Měli jsme tam několik rozhovorů, byli jsme v televizi, vyšly o nás články na internetu. V soutěži je zainteresovaných i spousta – nám rybářům – známých osobností… Byl to rozhodně velký zážitek.

■ Otázka, na kterou se prostě musím zeptat – jíte kapra?

Nejím. Dokonce ryby nejím vůbec, nechutnají mi. Rybařím stylem „chyť a pusť“, takže jsem 15 let domů žádnou rybu nevzal. Dělám to opravdu jako koníček, dokonce i na Vánoce toho kapra kupuji v rybárně.

■ Co byste poradil lidem, kteří by chtěli s rybařením začít?

Je to krásný koníček, člověk ale musí mít v sobě „něco do přírody“. Protože jak jsem již říkal, jsme hodně u vody, v blátě, někdy prší a je zima. Základem je mít rybářskou povolenku, takže si určitě musíte udělat rybářské zkoušky, kde se naučíte co a jak. Dál už se dneska všechno dočtete na internetu nebo vám ohledně návnad poradí v obchodě. Pak už stačí jen koupit nějaké základní vybavení a vyrazit.

■ A je naopak něco, co by rozhodně lidé dělat neměli? Co Vás třeba rozčiluje, když dělají ostatní rybáři?

Rozhodně nepořádek. Ničíme si poslední kousky přírody, je to příšerné. Hlavní zásada, kterou hlásám, je: „s čím k vodě přijedeš, s tím bys měl i odjet“. Druhá věc je hluk – člověk si jede k vodě odpočinout, a přijedou tam mladí kluci s velkými reproduktory, pustí hudbu nahlas, dělají kravál. To také v té přírodě není dobře. Třetí špatná stránka je alkohol. Někdo s tím alkoholem na rybách prostě neumí zacházet. Já si občas také něco dám, ale je rozdíl jet na ryby a u toho se napít, anebo se jet opít a u toho si trochu zarybařit.

■ Máte ještě nějaký rybářský cíl nebo sen, který byste si chtěl splnit?

Jeden krůček ještě je. A to mistrovství světa v lovu kaprů, kde je opravdu už jenom 100 nejlepších týmů z celého světa. To se koná příští rok ve Španělsku. S týmem tam jedeme a chtěli bychom se samozřejmě co nejlépe umístit. Už teď se začínáme připravovat – zjišťujeme si detaily, tipy, jak se co nejlépe připravit na španělské kapraření, a samozřejmě španělské podnebí. Tak nám držte palce!