■ Pane profesore, Vy jste k nám dnes přijel nejen na tento rozhovor, ale i na besedu, která se později uskuteční v našem kongresovém sále. Jejím ústředním tématem je pokrok v medicíně. Jak se podle Vás za posledních 50 let medicína změnila?

Vývoj je neoddiskutovatelný a byla by chyba si myslet, že medicína se nemění. Ale vývoj biologických věd, mezi které medicínu počítáme, je do velké míry závislý na vývoji věd technických. Abych vám to přiblížil: přemýšlejme o tom, jak medicínu ovlivnilo to, že byl vynalezen mikroskop. Nebo že se na přelomu devatenáctého a dvacátého století v Německu začal užívat rentgen. To byly kroky, které posunuly celou medicínu. A teď nemluvím o CT, magnetické rezonanci a dalších moderních objevech za půl století. Já dělám tu medicínu od promoce – 61 let. A tak si pamatuju, jak jsme začínali. Tehdy jsme byli většinou závislí na svých smyslech. Co jsme vyhmatali, co jsme slyšeli, proklepali to. Dneska už je to do jisté míry minulost, protože ta moderní diagnostika, laboratorní zobrazovací metody, jako jsou právě ten rentgen, CT a podobně, dovolí člověku nahlédnout pacientovi „do břicha“. My jsme jenom sahali po povrchu toho břicha, nemajíce ty možnosti, které dnešní generace má. To je bezpochyby krok dopředu. Nová generace se zkrátka vyvíjí v jiných podmínkách, než jsme se vyvíjeli my.

■ Jak podle Vás může medicínu proměnit například umělá inteligence?

Při své lékařské praxi zatím umělou inteligenci nijak zvlášť nevyužívám. Myslím si ale, že už teď může minimálně ušetřit čas. Ten čas, který teď věnuji psaní různých zpráv, když to za mě napíše nějaký stroj, mohu věnovat přímo pacientovi. Pohledu z očí do očí, jeho vyšetření, mohu si vyslechnout jeho stesky a bude to ku prospěchu.

Trochu mě mrzí, že se hned všichni bojí, aby se to nezneužívalo. Zejména ve školách, aby děti nedaly slohové cvičení vypracovat umělé inteligenci. Myslím, že to je nerozumné, protože kalkulačku dnes také běžně využíváme. Všichni máme mobil, a když máme znásobit 570 krát 231, taky to dáme do kalkulačky. Dřív jsme to spočítali a bylo. Ale nemůžu vinit toho studenta, že si to spočítal na kalkulačce. Musím ho naučit násobit, dělit, sčítat a odčítat, to určitě. Ale nemůžu pominout ten fakt, že má dnes každý člověk v kapse mobil.

■ Novináři se Vás často ptají na Vaši první transplantaci plic. Nás ale zajímá, jestli si ještě vzpomenete na Vaši úplně první operaci?

Ano, samozřejmě. První operaci jsem provedl krátce po promoci a byla to operace hydrokély (vodní kýly) varlete.

Patřil jsem k těm, kdo si chodili brzy ráno trénovat jednoduché operace do pitevny. Dnes je možná všechno trochu jinak, ale tehdy to tak bylo.

■ Vy jste přijel do Prahy v roce 1957 z Bratislavy studovat lékařskou fakultu. Neuvažoval jste o tom, že byste se po promoci vrátil zpátky na Slovensko?

Ne, neuvažoval. Medicína i mezilidské vztahy tady byly na úplně jiné úrovni, než jsem to měl možnost vidět v Bratislavě, kde jsem se narodil a kde jsem do maturity žil. Měl jsem později možnost navštívit lékařskou fakultu v Košicích a říkal jsem si, že to, co má Karlova univerzita – tu tradici – to se nedá porovnávat.

■ V roce 1968 jste dostal pracovní nabídku na rok v Německu. U nás už byla tehdy vojska Varšavské smlouvy, nepřemýšlel jste že byste v tom Německu zůstal?

Tehdy to byla moje první cesta na západ. Když jsem tam přijížděl, všimnul jsem si, že je každá střecha červená nebo zelená. Každé zábradlí mělo nějakou barvu. Kdežto u nás bylo vše šedivé a rezavé. Když jsem se pak dozvěděl, jaký dostanu plat, a viděl ceny v obchodech, tak jsem si pomyslel: „Tady být čtyři až pět let, tak už pak nemusím v životě nic dělat.“ Ale mým smyslem života nikdy nebylo hromadit peníze. Měl jsem doma ženu a tehdy už skoro dvouleté dítě. Takže ne, nikdy jsem nepřemýšlel, že bych tam zůstal, těšil jsem se, až se vrátím.

Jsou některá povolání, která jsou politicky závislá, například právník nebo politik. To vyžaduje jistou politickou příslušnost. Medicína ale žádnou nevyžaduje. Buď to umíte, nebo ne. Potřebuje vás pravice i levice. Vy se máte chovat slušně a důstojně a nehledět na to, kolik má člověk, kterému pomáháte, peněz nebo jakou má stranickou příslušnost. Medicína by měla být podle mého názoru apolitická. Uvědomil jsem si to právě v tom roce 1968, kdy byla u rozhlasu střelba. Byli tam mrtví a zranění. Já jsem tehdy pracoval v nemocnici na Vinohradech, která byla nejblíž. Některé raněné vozili k nám a některé do nemocnice na Karlově náměstí. Tam jedna lékařka odmítla ošetřit ruské vojáky. Já jsem o tom hodně přemýšlel. Samozřejmě jsme byli všichni ve velkých emocích, ale říkal jsem si, že tyhle vojáky někde naložili do tanků, převezli je sem a tady jim řekli: „Tady musíte bránit mír.“ Oni ani dost dobře nevěděli, kde jsou, nedomluvili se, a teď se dostali pod nějakou palbu. A nepomoct takovému chudákovi? Přemýšlel jsem o tom, co bych dělal, kdyby to byl můj syn, a já byl někde u Uralu jako jeho táta. Kdybych se pak dozvěděl, že ho tam nechali někde ležet a nepomohli mu. To by pro mě bylo odsouzeníhodné.

■ To je zajímavý pohled…

Je to lidský pohled. Tak jsem to celý život cítil. Švýcar Henry Dunant, který založil Červený kříž, ráno po nějaké bitvě procházel bitevní pole, kde bylo mnoho mrtvých a zraněných, a snažil se pomoct všem, kteří ještě žili. Nedíval se na to, jakou měli uniformu, jestli to byli naši, nebo jejich. Pomáhal chudákům.

■ V jednom rozhovoru jste řekl, že Češi trpí jakousi diagnózou zapšklosti. Nebojují o život, nemají hlad, není jim zima. Vlastní chaty, a přesto jsou stále otrávení a nadávají. Před nedávnem jste dokonce připravil přednášku s názvem Štěstí. Jaký je tedy podle Vás recept na to životní štěstí?

Já si myslím, že to, jestli se mám dobře, nebo ne, jestli jsem malej, nebo velkej, záleží vždycky na tom, s kým se porovnávám. Když vedu vnoučata do školky, tak jsem velkej. Když jdu ale ten stejný den večer na basket, jsem těm basketbalistům lehce nad pas. To jsem malej. Všechno záleží na tom, s kým se srovnáváme. Když potkám na ulici bezdomovce, tak jsem král. Mám auto, byt, můžu si koupit k jídlu, cokoliv chci, nikde nežebrám. To jsem boháč. Ale když ten stejný den potkám nějakého multimilionáře, jsem oproti němu úplnej chudák. Proto lidem radím, aby se občas srovnávali s těmi, kdo jsou na tom hůř, a budou spokojení. Ale když se budu dívat na ty lidi, co nepočítají miliony, budu do smrti nešťastnej, protože vím, že k nim nikdy patřit nebudu.

Na každého z nás dopadají stejné impulzy, ale každý z nás z nich pro sebe selektuje něco jiného. Záleží na naší povaze: jsem-li pesimista, vytrhnu to negativní. Jsem-li optimista, vezmu si z toho to pozitivní. A já bych radil všem lidem, aby byli optimisti a hledali na všem to pozitivní.

■ Víme o Vás, že jezdíte na kole, věnujete se kanoistice a celkově jste aktivní. Jste propagátorem toho, aby se lidé hýbali, a to především starší generace. Jak se Vám tato osvěta daří?

Jak se mi to daří, vám nedovedu říct, nevedu si žádnou statistiku. Ale už dvakrát jsem byl přednášet v Praze na univerzitě třetího věku. Měl jsem udělat přednášku na téma pohyb a stáří, a když jsem si dělal přípravu, ve všech článcích se opakovalo, jak je ve stáří důležitý pohyb a dieta. To mě dovedlo k myšlence, jak si dneska žijeme. Víte, já nejsem ze žádné bohaté rodiny – maso jsme měli v neděli. Dneska si většina z nás může koupit řízek každý den. A pohyb? Člověk se dnes nají, sedne si do křesla, pustí si barevnou televizi, rozdělá si lahváče a dívá se na to, jak se jiní hýbou – na nějaký sport. A u toho usne. To je podle mě začátek konce.

Všem seniorům a seniorkám radím, aby se neustále hýbali. Pohybem si udržujete svalstvo a do jisté míry tím držíte i centrální nervový systém a mozek v činnosti.

Celý rozhovor s panem profesorem si můžete poslechnout v 55. díle našeho podcastu Další prosím.