Rozhovor s panem Václavem Riedlem začal opravdu stylově. Během telefonické žádosti o rozhovor s ním, dojížděl na kole právě pětistý kilometr někde v okolí Bratislavy. Nebylo by na tom nic zvláštního, kdyby panu Riedlovi nebylo osmdesát let a kdyby před pár měsíci neabsolvoval totální endoprotézu kolena. Žádost o rozhovor, i přes načítající se kilometry na tachometru, ochotně přijal.
Není úplně obvyklé, aby člověk Vašeho věku najezdil stovky kilometrů na kole či běžkách. Co Vás k této aktivitě vede?
Sportovní aktivity a pohyb jsou od mládí pevnou součástí mého života. Nejde jen o sportovní výkon, ale i radost z dobrého umístění. Při svých cestách za sportem jsem poznal mnoho krásných míst v Evropě, viděl nádherné přírodní scenérie, a také potkal neuvěřitelné množství skvělých lidí, z nichž někteří se stali díky sportu mými přáteli. Dnes cítím mnohdy dojetí, když sleduji lyžařský závod v televizi a mohu si říci, že jsem na té či oné trati závodil.
Vedete si statistiku kilometrů, které na kole a na lyžích ujedete?
Úplně přesnou statistiku nemám, ale na běžkách najezdím 600-800 km za sezonu a na kole něco přes 2 000 km. Na kole chci ale přidat, jelikož jsem v poslední době neměl mnoho času a více se věnoval sekání trávy na koupališti v Bludově, o které se starám. Tohle „bludovské moře“ je mým koníčkem a jsem na něj hrdý.
Co Vás přivedlo ke sportu a která sportovní odvětví jste si během svého pestrého života vyzkoušel?
Pamatuji si, že první závod na kole jsem jel asi jako pětiletý chlapec od dnešního kina Oko k budově divadla. Vyhrál jsem, dostal první medaili a v cyklistice jsem pokračoval. Ve 14 letech jsem vyhrál další závod a poté krajský závod v Nezamyslicích. Pamatuji si, že jsme také jezdili na čas letmý kilometr po silnici od Rapotína k Holubímu vrchu. Později jsem přešel na motocyklové závody, vyhrál soutěže u Olomouce a v Beskydech. Na vojně jsem jezdil za Duklu Česká Třebová. Mám mnohé vzpomínky na závody ze šumperského Kotle, kde jsem si ale také ošklivě poranil nohu a závodění na motocyklu ukončil. Pak jsem se nějakou dobu věnoval windsurfingu s partou nadšenců na Vodní nádrži Krásné u Šumperka.
Co Vás později přivedlo k běhu na lyžích, ve kterém jste v různých věkových kategoriích dosáhl neuvěřitelných úspěchů?
Způsobil to zábřežský horolezec a všestranný sportovec Ota Srovnal, který mě jednou „vyhecoval“ ať zkusím závod na běžkách. Poslechl jsem ho, zajel jsem si poprvé 1 000 lanových délek na Paprsku a už jsem u běhu na lyžích zůstal. Bylo mi asi 45 let. Od té doby jsem prožil na běžkách mnoho krásných závodů se svými kamarády i soupeři. Rád bych zmínil zábřežského Františka Kochwassera, také Aloise Hodinu a Radka Vepřka, se kterými jsem absolvoval nejslavnější běžecký závod Vasův běh. V jednom závodě jsem dokonce běžel společně se svým synem i vnukem, což mě velmi těšilo.
Na které další závody rád vzpomínáte?
Z domácích závodů jsem absolvoval třiadvacetkrát Jizerskou 50 a dvacetkrát Krkonošskou 70. Již zmíněný Vasův běh jsem si zajel v letech 1997 a 1999. Jezdil jsem také na Slovensko na Bílou stopu. Slavný závod Marcialonga, i s tím strašlivým stoupáním v závěru, mi přinesl 12. místo v kategorii nad 70 let. Úžasné a výborně organizované jsou ale také závody na Paprsku, Skřítku a všude v okolí. Získal jsem mnoho předních umístění, ale také mnoho krásných zážitků, které zůstávají hluboko ve mně.
8 října loňského roku jste absolvoval náročnou operaci, po které většina lidí ve Vašem věku chodí dlouho o berlích nebo se opírá o francouzskou hůl. Vy jste se ale již v lednu (za tři měsíce) dokázal postavit na běžky. Jak je to možné?
Hole jsem poprvé odložil již za tři týdny po operaci během rehabilitace ve Velkých Losinách. Špatně by se mi s nimi na večerních setkáních tančilo. Samozřejmě jsem zodpovědně absolvoval všechny rehabilitační procedury již v nemocnici, kde je skvělé rehabilitační vybavení. Během pobytu ve Velkých Losinách jsem nepoužíval výtah a chodil od počátku po schodech. O Vánocích jsem si pak připravil 250 m dlouhou běžeckou stopu mezi paneláky a každý den na ní trénoval. Prvního ledna jsme absolvovali novoroční výstup na Kosíř. A za několik dní potom jsem jel závod na Paprsku, po celou dobu chválil své nové koleno a výborně odvedenou práci Zdeňka Štěpána a Jána Debreho.
Zmínil jste také, že jste již dříve absolvoval v Nemocnici Šumperk podobnou operaci kyčle.
Ano, to bylo v září 2016. Kyčel jsem rozcvičoval v zimě v běžecké stopě na nedalekém letišti. Jednou jsem tam přijel a kamarádi mi říkali, abych se raději schoval, že tam jezdí taky pan doktor Zdeněk Štěpán, že by mě asi neměl tak brzy na běžkách vidět.
Věřil jste v tak rychlý návrat ke sportovním aktivitám, když Vás přivezli po náročné operaci na nemocniční pokoj?
Jednou jsem ležel na nemocničním pokoji s pacienty, kteří měli skutečné zdravotní problémy. Byli ochrnutí na část těla a já jsem si řekl, že vlastně moje starosti ani nestojí za řeč. Pokud se člověk přiměřeně pohybuje po celý život, má předpoklady se mnohem rychleji uzdravovat. Během své sportovní kariéry jsem také zažil nespočet pádů, po kterých jsem se vždy musel zvednout a jít dál.
